1/6

2/6

3/6

4/6

5/6

6/6

Text: Jan Bouček /// Foto: Vojtěch Písařík

Robo Sitár /// Bratislava

Většina surfařů a windsurfařů odjakživa razila heslo „v létě voda, v zimě hory“, v opačném sledu to ale tvrdili i lyžaři. Lyžování v zimě a surfování v létě byla ideální kombinace dvou pro nás fascinujících sportů. Zákonitě ale musela přijít ještě lepší varianta – surfování po celej rok. Na Slovensku jsme se mezi průkopníky a první nadšence snowboardingu zařadili kromě jiných i my tři bratři Sitárovci – Rasťo, Juro a já, Robo.

V sedmdesátejch letech jsme byli ještě děti, ale všechny pohybový aktivity brali sportovně. V zimě jsme téměř výhradně jezdili na mělohmotnejch bobech, ale Rasťu klasickej styl jízdy vsedě omrzel. Jezdil vleže na břiše, na zádech, občas i hlavou dopředu, na kolenou, ve dřepu a jednou se pustil dolů kopcem i vestoje. Fyzice jsme příliš nerozuměli, a tak to zkoušeli proti jejím zákonům. Šlo sice jen o neovladatelnou jízdu tváří v tvář pádu, ale v našem vědomí navždy zůstal ten úžasnej pocit skluzu vestoje.

Osmdesátý léta pro nás byly ve znamení windsurfingu, kterej na jedný straně brzdil vývoj sněžnejch aktivit, ale na druhý straně je vlastně podmiňoval. Každou zimu jsme vyráběli nový windsurfy na léto, a to nám zabíralo dost času. Jako vedlejší produkt našeho snažení byl i vlastní a na nikom nezávislej vývoj sněžnýho surfu, v dobách zarytýho socialismu se do našich končin informace o vývoji snowboardingu vůbec nedostávaly. V roce 1981 jsme v lyžařským středisku Mlynky vyzkoušeli poprvé naše mohutný oplachtěný monstrum.

Dřevěnou desku na třech lyžích, s gumotextilníma poutkama na nohy, vepředu s dírou na kloub stěžně s plachtou. S tímhle zařízením jsme zažili velký zklamání, protože deska s plachtou vůbec nefungovala, lyže nedržely stopu a celý se to stáčelo na bok. Vylepšení našeho vynálezu o vodící flosny jsme nikdy neuskutečnili, plachtu odložili a pokoušeli se o jízdu z kopce vestoje. Zaznamenali jsme jen tvrdý pády a nulovou ovladatelnost.

V zimě roku 1982 se mi po vytrvalým konstruktérským úsilí podařilo dokončit skiboard. Olaminovanou polystyrenovou desku dlouhou 120 cm a širokou 50 cm. Na laminátový skluznici vytvarovaný do V a vodicím žlábkem po celý dýlce byla uprostřed pro lepší skluz prkna připevněná plexisklová deska. Nášlapná plocha neměla poutka na nohy, byla jen zdrsněná zalaminovaným pletivem z králíkárny. Součástí skiboardu byl i provázek uchycenej ve dvou bodech na nášlapný ploše. Při jízdě jsem rukou provázek napínal a přední nohu měl zaklesnutou pod ním.

Juro v témže roce a v poměrně krátkým čase postavil sněžný prkno mnohem modernějšího vzhledu. Deska byla dlouhá asi 170 cm a široká 35 cm, vyrobená z olaminovanýho polystyrenu a měla tvar surfu, kulatou špici a rovný, rovnoběžný hrany. V epoxidový skluznici byly vytlačený dva rovnoběžný vodicí žlábky a na uchycení nohou byly použitý gumotextilový poutka, podobně jako měly windsurfy a Mlynky opět zažily velkou zimní premiéru, první opravdový pokusy o snowboardování. Na zledovatělým sněhu jsme ale neměli šanci na úspěch.

Můj skiboard si pod nohama dělal co chtěl a jízda se podobala jízdě ve stoje na lavoru, prkno ujíždělo do strany a já byl pořád na zemi. Až po několika dnech neustálýho padání a krocení splašený desky se objevily první náznaky přímý jízdy. To na Jurově desce se dalo jezdit rovně a rychle hned, ale vůbec nezatáčela.

Naše prvotní snowboardový nadšení brzy opadlo, ale v následujících letech jsem se neúnavně a často dost neúspěšně snažil sněžný prkno zvládnout. Nejčastěji v Bratislavě na kopečku nad Liščím údolím, kde bylo moje snažení korunováno obrovským úspěchem. Po naskočení na Jurovo prkno, zaklesnutí se do řemínků a rozjetí následoval jeden dlouhej táhlej oblouk s úctyhodným poloměrem 50 až 100 metrů, zakončenej v plný rychlosti tvrdým a nebezpečným pádem.

Jelikož jsme měli hokejový helmy, brzdili jsme převážně dotykem hlavy o sníh. Koncem zimy v roce 1987 jsem šalamounsky konstatoval, že z toho něco bude. Na podzim roku 1987 jsem vyrobil prkno mírně asymetrickýho tvaru, 145 cm dlouhý a 30 cm široký, o kterým se dalo s velkou dávkou optimismu říkat, že jde o snowboard převratný konstrukce. Prkno mělo přimontovaný hrany ze starejch lyží, ale nejdůležitější byla bílá polyetylénová skluznice s vžehleným sklotextilem, aby se dala přilepit na desku, jelikož plasty nevázaly s epoxidem.

Výroba snowboardu byla volně inspirovaná návodem z německýho časopisu SURF. Deska byla dost měkká, převážně laminátová, v jádru odlehčená překližkovejma pásama. Vázání připomínalo mučicí nástroj nebo zvrhlou erotickou pomůcku plnou železa, plechů, řemenů a šňůr. Jezdil jsem v gerlachách, pořád spíš rovně, první náznaky pořádnejch oblouků se mi podařily až koncem zimy 1988.

Windsurfingovej magazín SURF se zabejval snowboardingem od roku 1986 a pod křídla ho vzal jako ideální doplňkovej zimní sport. V lednu 1987 otiskli už zmíněnej návod na výrobu sněžnýho prkna, ale na podzim roku 1988 vydali zvláštní číslo s čistě snowboardovou tematikou a názvem SNOW. Jedno se dostalo zásluhou bratrů Petrášových přes Prahu i k nám. V časopise bylo množství unikátních zá­běrů jízdy na prkně, testy třiceti různejch snowboardů a několika vázání i návod jak se chovat na svahu.

„Časopis představil závody Světovýho poháru a nejvýznamnější jezdce tý doby, otiskl i článek o extrémním snowboardingu, pro nadšence ze socialistickýho Československa věci nevídaný.“

Po prolistování SNOW magazínu jsme se v témže okamžiku s Jurom rozhodli vyrobit si snowboardy nový koncepce. Do vánočního lyžování na Králově Studni ve Velký Fatře zbejvaly necelý dva tejdny a cíl byl jasnej – potřebujeme nový prkna.

Odporovým drátem jsme do polystyrénu vyřízli podélnej profil, potáhli ho tenkým laminátem a druhej den měli hotovou formu ROSI1. První dva snowboardy jsme vyrobili doma v obývacím pokoji, doslova pod vánočním stromkem, jádra prken jsme slepili epoxidovým lepidlem ze tří vrstev třímilimetrový překližky a vyztužili sklolaminátem. Překližky jsme zatížili vědrama s vodou a těžkejma tlustejma knížkama z knihovny.

Do jádra jsme vyfrézovali drážky a zalepili hrany ze starejch lyží, polyetylénovou skluznici přilepili chemoprénem a na olaminovanej vršek prkna nastříkali atraktivní design. S vázáním jsme si hlavu nedělali a do desky přišroubovali část nášlapnýho lyžařskýho vázání G-30. Zdánlivě šibeniční termín jsme stihli na 100 % a na Králově studni po Vánocích začali trénovat společně s Rasťom, kterej svůj starej snowboard RTS zdokonalil taky tím pevným vázáním.

Jen Peter Zatkalík, kterej měl půjčenej zbrusu novej křiklavě oranžovej Niedecker, se trochu vymykal. V prvních dnech j
sme zažili opět jen bolestivý pády na zledovatělej sníh, jízda začínala rychlým sjezdem po spádnici a končila nekontrolovaným volným pádem, nebo zabořením se do sněhu. Věděli jsme, že nejdřív je potřeba zvládnout přímou jízdu a pak traverz, obraty že přijdou samy. Na Králově studni byl soukromej vlek, kde nás nechali jezdit, což byla dobrá škola, v dalších lyžařskejch střediscích jsme pak neměli problémy s vlekařema.

Rasťo už ovládal obraty a technicky byl z nás nejdál, já s Petrem jsme byli zhruba na stejný úrovni. Náš první dlouhej oblouk zabíral asi tři čtvrtiny z třísetmetrový sjezdovky a spíš jen kopíroval terén. U spodní stanice vleku jsme si pokaždý po dojezdu ukazovali svoje stopy na svahu a machrovali. Novej rok jsme oslavili na zledovatělým kopci obloukama sunutejma smykem, ale byly už dva až tři za sebou. Na úvod nastávající dlouhý zimy to byl nadějnej začátek, jízda v hlubokým sněhu nebo v muldách už nebyla utrpením, ale opravdovým požitkem pro diváky i samotný jezdce.

Na Slovensku už začali jezdit i další prknaři, k Petru Zatkalíkovi se přidal Jano Komora, kterej si udělal snowboard z překližky, ale bez skluznice. Martin Vallo jezdil na snowboardu značky Niedecker a nepodařilo se mu zatajit svůj příbuzenskej vztah ke švýcarskýmu výrobci prken. Ti tři si svoje odpadali na Martinskej holi, nad Popradem jezdil osobitej konstruktér prken Jano Šolóny. Další skupina se formovala kolem mě a Jura, hlavně kolem našeho provizorního kopyta.

Slepil jsem si druhej, měkčí snowboard a podílel se i na výrobě dalších pro Miloše Demoviče a Petera Balca. Od Jura koupil jeho první snowboard Milan Vajda, ode mě Ivo Jakubec. Při výrobě desek naší technologií byli na kopytě ROSI1 závislí i Ondro Demek a Peter Háber. Všechny snowboardy slepený v naší formě musely nést značku ROSI a to byla jediná podmínka při jejím půjčování.

V únoru 1989 jsem se v Mýtě pod Ďumbierom setkal s Rasťom, Peterem Háberem, Peterem Balcem a Milanem Vajdou. Přijel jsme rozježděnej z desetidenního pobytu na Malinnom Brde a v Mýtě se mi podařil husarskej kousek, čtyřikrát po sobě jsem sjel strmou zledovatělou sjezdovku č.1 na Čertovici. Sice ještě bez požitku, ale vzhledem ke stavu sjezdovky to byl solidní sportovní, až skialpinistickej výkon. Předcházel mu ale konflikt mezi místním vlekařem a členem Horský služby.

Ten mi jízdu na vleku a na sjezdovce na snowboardu kategoricky zakázal, ale vlekař byl zvědavej, jak mi to půjde. Naštěstí se v tý chvíli rozbil na sjezdovce nějakej lyžař z Maďarska a horal v červený větrovce musel popadnout kanadky a vyrazit do akce. Vlekař mohl v tý chvíli ukojit svojí zvědavost a nechal mě v klidu jezdit. Poslední ježdění toho roku jsme si užívali na Velikonoce na Martinskej holi. Bylo teplo a veselo, zpívali jsme si tehdejší hit Don’t worry be happy.

To už jsme jezdili dokonale, lyžaři na sjezdovce zůstávali při pohledu na nás stát v němým úžasu. Požitek z těch jízd těsně po urolbování sjezdovky, nebo z čerstvýho hlubokýho sněhu pro nás byly největším zážitkem a náplastí na všechno dosavadní utrpení. Rasťo s Janom Vávrovičom pak vyřezali v létě laserovým paprskem v dřevařským ústavu formu a šablony na výrobu snowboardů a sestrojili lis, ve kterým jsme lepili další prkna.

Designy nám dělal Karol Rosmány a jeden z nich byl opravdu unikátní, ovlivněnej revoluční euforií podzimu 1989. Karol vytvořil logo pro hnutí Verejnosť proti násiliu, to známý červenomodrý véčko, a na první sériový desce z lisu bylo totéž véčko rozpojený. Na černobílý fotografii pod špičkou byl notoricky známej záběr z Letenský pláně v Praze, dav protestujících proti socialistickýmu režimu.

V prvním svobodným roce 1990 jsme vyrobili sérii patnácti kusů série Moon Light s windsurfovým designem a vázáním Šugár. To už jsme se na našich horách potkávali s klukama z Čech a v březnu 1991 jsme se všichni sešli na Chopoku, kam přijeli profíci od Burtona…

Michal Sehnoutka /// Jablonec nad Nisou /// Big Fop

Od roku 1975 jsem jezdil na windsurfu a pravidelně se účastnil Ski regaty v Jablonci nad Nisou, která se skládala z lyžařskýho závodu na první umělý sjezdovce v ČSSR a windsurfingovýho závodu na místní přehradě. Jabloneckou ulici Pod Baštou jsme tou dobou sjížděli i na skateboardech s plechovejma podvozkama a kolečkama vysoustruženejma z polyuretanu, kterej jsem dostal od táty z laboratoře Výzkumnýho ústavu skla a bižuterie.

Začátkem osmdesátejch jsem odtamtud měl i různý materiály pro experimentování s lepením a laminováním. Například tenká vrstva lepidla Belzona natřená na skluznici dřevěnejch lyžích byla pružná, dobře absorbovala vosk a tak jsme měli svoje lyže sapporky s umělou skluznicí dřív než z Artisu. Nastoupil jsem na vojnu, ale hned po návratu do civilu jsem už na závodech viděl surfařský videa, který ze zahraničních závodů přivezl Vladimír Paudera.

Na MS windgliderů v Maďarsku v roce 1985 jsem pak zaslechl první zmínky o snowboardech. Po prolistování německýho magazínu Surf se mi v hlavě usadila myšlenka na stavbu prkna, ze surfovejch videí a firemních prospektů jsem načerpal inspiraci a tu přetavil na svůj první snowboard. Opracoval jsem 30 cm široký a 105 cm dlouhý jádro z po­lystyrenu, který bylo vyztužený dřevěnejma žebra­ma a následně olaminovaný.

Mělo rovný hrany z hliníkovejch L profilů z okenních rámů a skluznici vylitou dobře známou polymerovou Belzonou. Pásky na nohy jsem přišrouboval do matic zapuštěnejch v jádru desky, samozřejmostí byly krátký a nízký vodicí flosny zalaminovaný ve skluznici. Na windsurfovejch závodech zaujaly zmín­ky o snowboardu i fotografa Josefa Kubíčka, kterej zdokumentoval moje první pokusy v Bedřichově. Fotku s jednou větou o sněžném surfu otiskl časopis Stadion v lednu 1987.

Byli jsme disciplinovaný sportovci a každej víkend od dubna do října jezdili na windsurfový závody. Přes léto jsem měl většinou neplacený volno a surfoval, přes zimu jsem byl zaměstnanej na vleku TJ Bižuterie v Bedřichově na Pastvinách. Bavilo nás vymejšlet a zkoušet nový věci a první funkční snowboardy jsme viděli na tanvaldským Špičáku v zimě 1986, bez jakejchkoli kontaktů s československou skate’n’snowboardovou komunitou jsme se švagrem Pavlem Pyrochtou vymejšleli technologii lepení sněžnejch prken s dřevěným jádrem z dýhy.

Ocelový hrany šroubovaný na jádro jsme sehnali v dílně v Janově nad Nisou, co zajišťoval servis pro n. p. Sport. Nejdřív jsme dýhy lepili epoxidem, kterej ale při nízkejch teplotách křehnul, později nám Petr Střelec z Jablonce nad Jizerou přivezl první dvousložkový lepidlo Leifamed. To sice bylo pružný, ale vyžadovalo lepení za tepla, tak jsme si postavili první vytápěnej lis. Z továrny s.p. Javoz se nám podařilo sehnat elektrický topný desky, který zvrchu i zespodu kryly duralový plechy s našroubovanejma profilama, co tvořily šablonu snowboardu.

Nový modely slalomovejch prken se značkou Big Fop jsme měli na závodech v Žacléři v únoru 1989 a na přání bratří Cemprů jsme později začali vyrábět i freestylový prkna. Začátkem roku 1990 jsme jako první z československejch lepičů vyrazili na nákup hran do Innsbrucku přímo k výrobci, kterej je dodával všem lyžařskejm továrnám v Evropě. Naše další cesta vedla do rakouskýho Eisenstadtu, kde sídlil jedinej evropskej výrobce kompozitů pr
o lyžařskej průmysl.

„Odváželi jsme si plný auto materiálu, kterej jsme získali za přátelskou cenu, kufr auta visel jen několik centimetrů nad zemí.“

Přivezli jsme do ČSR první barevný skluznice, křížový lamináty zajišťující pružnost a pevnost, hotový jádra v různejch tloušťkách a samozřejmě moderní lepidla. Bohužel jsme dostali i nekvalitní laminát s natištěným designem, u kterýho praskala horní vrstva, ale obecně ty materiály splňovaly naše potřeby, jádra už jsme nemuseli lepit a frézovat. Peníze na nákup materiálu nám půjčily naše babičky a tetičky, zadlužili jsme se, ale měli chuť vyrábět a prodávat.

Kolekci prken jsme nafotili v Nízkejch Tatrách a zúčastnili se prvního opravdovýho veletrhu Regiontour v Brně. Jako obchodního zástupce jsme najali našeho společnýho bratrance Pepu Holuba, kterýmu se přes Pragoexport podařilo sjednat prodej prken v Německu. Smlouva ale nebyla dobře sepsaná, 700 snowboardů (250 DM za kus) nám ten odběratel nezaplatil, prej kvůli nekvalitnímu zpracování. Prkna nám ani nevrátil, přesto pak na mnichovským ISPO nabízel vzorky z naší kolekce od 700 DM za kus.

Podobný příběhy s množstvím zabavenejch a zašmelenejch prken nebo neproplacenejch faktur za materiál má asi každá firma, co se po revoluci snažila prorazit. Z velkýho nadšení bylo velký zklamání, poptávek ze zahraničí bylo dost, ale raději jsme vyráběli už jen malý série. Jako první v republice jsme provozovali půjčovny a bazar v Bedřichově, nakoupili starý lyže, dolepili snowboardy a podnikali s daleko menšíma nákladama i ztrátama. Lis, stroje a materiál jsme prodali koncem devadesátejch let Otovi Cahovi do Třebíče, kterej pokračoval s výrobou snowboardů pod značkou Choc…

Jan Opletal /// Hradec Králové /// FROPLE

S bráchou Mirkem jsme od dětství jezdili na hory a dobře lyžovali, náš táta spolu s Jiřím Porkertem vedli malej lyžařskej oddíl pod Spartakem Hradec Králové. Veškerá organizovanost tenkrát spadala pod ČSTV a místní sportovní kluby. Jednou týdně jsme chodili do tělocvičny, na podzim na lyže na umělej svah a zimní víkendy trávili na horách. V létě jsme se pohybovali kolem jachtingu a s bráchou jezdili na dvouposádkový lodi kadet. Tam jsme se stále víc a víc dostávali k windsurfingu a prkna si za­čali sami vyrábět.

Táta se zajímal o výrobu plachet a po roce 1986 měl kromě zaměstnání i živnost, v tý době šil z dostupných socialistických materiálů bezkonkurenčně nejlepší plachty v Československu. Sám je navrhoval a na tehdejší dobu měl unikátní způsob výpočtu profilů a střihů. Vrcholem byly lehounký, z velký části průhledný plachty ušitý z fólií používaných při výrobě bubnů. Plachty se prodávaly značkou Frople (František Opletal).

Největší surfingovej průlom pro nás znamenaly v letech 1984–1989 výlety k Baltskému moři na Rujanu do NDR, kde jsme se dostali do prostředí mořského windsurfingu, sjíždění vln, skoků a silnýho větru. Byla tam velká surfařská komunita nadšenců z východního Německa, převážně z oblasti Berlína, co měli příbuzný v západním Německu a možnost jezdit na zahraničních prknech. Díky tomu byly prázdniny na Rujaně hodně inspirativní, bydleli jsme ve stanu, k moři jezdili na kolech, surfovali a byl to i definitivní konec našeho jachtingu. Východní Němci nebyli moc šikovní a pokud neměli prkna ze Západu, jakoukoliv windsurfovou výbavu nám rvali z rukou.

„Táta šil plachty, já s bráchou jsme dělali prkna a to bylo hlavním zdrojem peněz na naše pobyty u moře.“

Na Rujaně jsme se dostali k německýmu časopisu Surf s návodem na výrobu sněžnýho prkna. Vrtalo nám to hlavou, chtěli jsme surfovat i v zimě, lyže nás už tolik nebavily. Němci o snowboardu vykládali úžasný věci a my už na českejch horách potkávali první prknaře. V našem okolí si udělal první snowboard někdy v roce 1983 náš kamarád z lyžařskýho oddílu

Víťa Jedlička, pozdější týmovej jezdec firmy Frople. Nikdo jsme v tý době nevěděli nic o technologii výroby a způsobu jízdy. My s bráchou jsme chtěli jít spíš cestou surfu do prašanu, ale táta nás přesvědčoval, že to musí být lyže s vertikálním jádrem. Ta pracnost a odlišnost od známých technologií nás odrazovala, a tak sněžný prkno slepil v roce 1985 náš soused, windsurfař Standa Hýbl. Špičatej snowboard s patkou vykrojenou do vlaštovky a prohnutou do véčka, s postranníma flosnama a skluznicí vylitou epoxidem, s vázáním z řemínků jako na sněžnicích, bez patní opěrky.

Dost jsme se s ním o výrobě bavili, ale sami si prkna udělali až o rok později. S polyetylénovou skluznicí, ocelovejma hranama, vázáním s přezkama a opěrkou. První šablonu a jednoduchou formu ze dřeva na lepení prken jsme vyrobili v létě roku 1986. Truhlářský svěrky na stahování prken do formy jsme posháněli po sousedech a kamarádech. Forma se stahováky potom během podzimu kolovala mezi Standou, Tomášem Králem, bratry Samkovými, dodatečně se přidal ještě Zbyněk Drbal a na vánoce forma putovala i na chatu do Herlíkovic k bratrům Cemperovým.

Těm se podařilo sehnat ocelový hrany a kofixovou skluznici širokou 20 cm ve Ski servisu v Jablonném nad Jizerou, kde se vyráběly lyže pro skiboby. Prkno si pak každý lepil sám doma, v Hradci bylo dohromady tak deset snowboardů a s bráchou jsme na našich prvních prknech ještě nepoužili značku Frople. Jádro bylo slepený z leteckých překližek, olaminovaný nahoře, dole a přes boky, stejně jako surf, vlastně to byla cap konstrukce. Nakonec jsme přišroubovali hrany a nalepili skluznici.

Prkno bylo dost tvrdý, mělo malý vykrojení a dlouhou ostrou špičku. S vázáním z laminátu a s přezkama z lyžáků Botana na řemenech z dopravníkovýho pásu vážilo prkno asi sedm kilo. Design jsme nastříkali airbrushem rovnou na olaminovanou překližku reflexníma barvama z papírnictví, který jsme pak ještě přestříkali polyuretanovým lakem. O rok později jsme stejným způsobem vyrobili další snowboardy s jádrem vrstveným z jasanových dýh a podnikli první pokusy s vrchní ABS fólií lepenou chemoprénem.

To už jsme měli prkna nejenom pro sebe, ale deset kusů i na prodej. V roce 1988 už jsme měli měkčí a lehčí prkna s rovnou patou a inovovaným vázáním se sklápěcí opěrkou. Od roku 1989 nám hodně pomáhal Honza Kuře z Liberce, spolužák z VŠ, se kterým jsem jezdil street na skejtu. Dýhový jádra jsme lepili předem a nalepovali na ně sidewall zvlášť, podruhé šlo prkno do formy s naohýbanými hranami, vyříznutou skluznicí a s vrchní ABS fólií.

Grafiku jsme tiskli předem na fólii sítotiskem, bez lakování, měli jsme černou i bílou ABSku a vyráběli freestylový i slalomový modely. Prken už jsme prodali asi dvacet a vyráběli je pořád ještě ve sklepě, v garáži a na zahradě domu našich rodičů. V roce 1990 bylo prken padesát, ale do po­řádný dílny jsme se stěhovali až v roce 1993. To jsme produkovali něco kolem dvou set snowboardů ročně a díky Tomášovi Rejmanovi z Mystic Skates, který měl kontakty do DTP studií, jsme se dostali i k úplně jinýmu způsobu výroby grafiky. Nejenom designem se prkna Frople dost lišila od ostatních českých značek.

Celou tu dobu nás podporoval táta, především tím, že nám poskytoval technický servis, výpočty a hlavně správný pohled na technologickou stránku výroby. Taky jeho va
zby na různý řemeslníky v dílnách a továrnách byly dost důležitý. V Československu nebylo možný koupit materiál a oficiálně něco vysoustružit nebo vylisovat bez známostí a pašování materiálu skrz vrátnice národních podniků by nebylo možný vyrobit windsurfy ani snowboardy.

Kutilství jsme povýšili na profesionální úroveň, která obstála před konkurencí i dlouho po tom, co ostatní český snowboardový značky zanikly. Koncem osmdesátých let jsme mohli na otcův „živnostňák“ nakupovat materiál v n.p.Sport v Novém Městě na Moravě, kde jsme měli dveře otevřené a kde nás seznámili s výrobou lyží. Předali nám i spoustu cenných zkušeností, tehdy ještě nezuřil konkurenční boj a strategické informace jsme získávali naprosto neuvěřitelným způsobem.

Používali jsme, vyvíjeli a vyráběli formy, lisy a brusky vlastní konstrukce, v roce 1990 už jsme do prken dávali karbonový prepregy a skelnou tkaninu s příčnou vazbou. Roving jsme koupili ze zrušený výroby tenisových raket Artis Štětí a lepili ho jediným tehdy fungujícím Lepoxem univerzál. Teprve později jsme jezdili pro lepidlo a barvy do německý firmy Wicolor.

Poměrně brzy se nám podařilo vyrobit vertikální jádra z topolu, jasanu a buku a přes hotový biax lamináty přejít na mokrou triax laminaci s karbonem. Kazety pro lepení prken jsem vždy kompletně montoval vlastnoručně sám, nenašel jsem nikoho, kdo by byl schopnej pracovat s potřebnou přesností. Tlaky a teploty lepení byly přesně dané použitým lepidlem, naše první lisy měly ohřev i chlazení vodou, která šla z velké cisterny přes chladič z autobusu.

Vymýšlel jsem vlastní tvary a rádiusy, na prvních slalomových prknech jsme měli parabolické vykrojení a na freestylech eliptické. Bavilo nás sledovat chování jednotlivých typů křivek na sněhu, ty se postupem času ustálily na dobře fungujícím sidecutu složeným ze dvou kružnic. V roce 1991 jsme vyrobili dokonale funkční prkna, velkovýroba se ale rozjela až později. Produkovali jsme všechny typy snowboardů, freestylové, slalomové, svého času i asymetrické nebo longboardy do prašanu dlouhé 169 cm.

Začátkem devadesátých let byly ceny prken srovnatelné s dnešními, některé modely byly dokonce dražší. Životní náklady ale byly o dost menší, prken nebylo nutné vyrobit a prodat moc. Většina vydělaných peněz šla zpátky do výroby, pořizovali jsme nové stroje a přípravky, rozšířili sklad materiálu a pořád nás podporovali rodiče.

V té době jsme snowboardingem žili, peníze nám stačily a zájem o prkna Frople rostl. Mohli jsme zkoušet nové postupy a dělat chyby, které ale nebyly likvidační, případné reklamace jsme vyřešili snowboardy připravenýmy na příští sezónu. Hladový trh absorboval i spousty pokusných a nevydařených prken, byla skvělá doba na to něco vyvinout, vyzkoušet a učit se bez rizika fatálních dopadů. Byl to náš koníček, svobodný způsob života a samozřejmě i hodně práce.

Mockrát jsme se vraceli nad ránem z Prahy ze studia s roličkou filmů na sítotiskový šablony, nebo jsem za svítání odcházel z lakovny, kde schlo na stojanech sto prken. Práce ale byla dobře zaplacená a dokázala nás vybičovat, když měla zjevný smysl. Devadesátá léta byla jedinečná, byla to neopakovatelná doba se spoustou příležitostí, novými možnostmi žila naše generace i celá společnost. Mirek se věnoval ob­cho­du a marketingu, Petr Cemper prodával naše prkna v krámech Snowboardel a Zbyněk Drbal v Bellvederu a MiniMaxu.

Účastnili jsme se závodů Československého poháru, jezdili slalomy a já fotil. Později s rozvojem freestylu už jsme podporovali závodníky, náš nejúspěšnější firemní jezdec byl jednoznačně Martin Černík, ale i ostatní nám pomáhali zviditelňovat snowboardy Frople. Naše výlety k Baltu a prázdniny na Rujaně skončily, začátkem devadesátých let jsme měli spoustu práce s výrobou prken a Německo pro nás skokově zdražilo.

Ta punková pohoda se stanem už byla nenávratně pryč. Trvalo šest let, než jsme začali znova surfovat a jezdit k moři do Polska. To už ale nikdy nemělo tu atmosféru oázy svobody, kterou jsme prožívali na Rujaně. Následovaly další krásné surfařské, už klasické konzumní výlety, třeba do Jihoafrické republiky, ale to už je úplně jiný příběh…