16.3.2012
Den D, odjíždíme na Erciklo sopku uprostřed Turecka. Dle Murphyho nejlepší snowkitový spot na světě. Když se loni vrátil z Turecka a líčil mi jak se proháněl po svazích mystické sopky Erciklo pronásledován jen orly a liškami, věděl jsem, že tento den nastane a já tam taky poletím. Je 10 večer, den před odletem. Murphy už tam je a píše, že je to ještě lepší než loni. 50cm nového prašanu a předpověd azuro na celý týden. Dobaluji poslední věci, dojídám prášky proti průjmu a doufam, že poslední dva dny se už nikdy nebudou opakovat.

Před druhou ráno mě vyzvedavá Luděk s Liborem a za hodku už jsme v Olomouci, kde nabíráme Filipa.Vše jde jako po drátkách za další hodku jsme u Petra před domem kde přesedáme do většího a už v plné sestavě hurá na Vídeň. Libor dáva k dobru svoje historky jak jednou spletl pas a místo svého si vzal od manželky a strašná sranda. No pro mě až do té chvíle, kdy si uvědomím, že jsem vzal pas z hromádky a příliš nestudoval zda je můj. Samozřejmě že byl Mé ženy a já jsem v p…..Hned obvolávám kámoše a kupodivu to ve čtyři ráno nikdo nebere až na Hanýska, který skáče do auta a začíná závod s časem.

Na letišti jsme byli pozdě a tak se na check-in dostáváme hned a i když všichni pomáhají jak můžou, kluci jsou odbaveni a já zůstávám. Je 20 minut před odletem a slečna, která mi už 10x řekla že už nemůže čekat dostává kartáč od svého šéfa a okýnko se uzavírá. Cca za 3minuty potom, s ohnivou čárou za autem, přijíždí Hanýsek. A je to tady, poprvé mi uletělo letadlo a tak nějak cítím, že né naposled, no co život jde dál…Během 10 minut jsem měl letenku na další let a můj úsměv se zase vrátil na tvář.

Se zpožděním necelé tři hodiny přistávám v Kayseri. Milionové město uprostřed pustiny a za ním krásné hory s dominantou Ericiyes. Mou radost opět zkazí letištní personál, který mi sdělil, že můj snowboard bag nedorazil. Pak ještě trošku trable s taxikářem, který si myslel že mě natáhne, ale nějak jsem byl v ráži a tak se spokojil s normální cenou. Za tmy, ve sněhové bouři, přicházím k hotelu, kde mě už s úsměvem a pivkem čekají kluci. Murphy líčí tu krásu všude kolem a já se nemůžu dočkat až to uvidím na vlastní oči …

Den druhý 17.3.2012
Mé nadšení nebere konce, to co jsem viděl z okna našeho pokoje mě přesvědčilo, že jsem na správném místě. Kam oko dohlédne, zasněžené svahy s nepřeberným množstvím různých návějí kopečků skalek a paraglaidových kopců. Po snídani řeším problém kde vzít desku a malého kita, moje hračky jsou ještě pořád někde na cestě…Unavený Murphy mi pujčuje svůj board a 9 ultralita a jdu na to. Venku je peklo dvojka, místní jezdí na čtyřkách a ti nejzkušenější na šestkách fouká mezi 15 a 25 m/s. Mám lehké obavy, co bude můj kite v tom masakru dělat, ale chová se skvěle. Po chvilce se rozkoukávám a jezdím od jedné návěje k druhé a užívám si zdejší prostor. Je to fakt nádhera. Po hodině mám dost a jdu se vystřídat s Murphym. Luděk a Libor si taky skvěle zajezdili, tak si u oběda náramně pochutnáváme a těšíme se na odpoledne.

Kluci vyrazili beze mne a já s Filipem čekáme na věci. Cca ve čtyři dorazí, vše v pořádku, tak v rychlosti chystáme kity. Vítr zeslábl na stabilních 10m/s. Chvilku jsem se věnoval Filipovi s Petrem, kteří začali hned jezdit a pak jsem se snažil dojet Murphyho s Ludkěm. Na tak velkém spotě  mi to chvilku trvalo, ale nakonec jsem je našel na druhé straně cesty jak lítali na jednom z mnoha protějších kopců. Dali jsme si spolu 30minutovou sunset session a byla to nádhera.Vítr sice sfoukal velkou část napadaného prašanu, ale vzhledem k členitosti terénu si zkušený kiter svůj prašan vždycky najde. K hotelu jsme dojeli za tmy a uplně mrtvý, na závěr zeslábl vítr a tak ostření dalo zabrat. U večeře se domlouváme s Francouzskou Crow na změně spotu a plán je takový že se ráno pomocí lanovek přesuneme na severní stranu sopky, kde by snad mělo foukat.

Den Třetí
Ráno totální bezvětří, po snídani jsme pořád ještě bez energie tak se Murphy domlouvá s Paskalem, že si vezmem druhou vysílačku a že jestli najdou vítr zavolají nás.
Luděk s Liborem jdou pěšky na vrchol sopky což dost dobře nechápem, ale u pivka je sledujem z okna pokoje. Kolem 12 se z vysílačky ozývá máme vítr a tak se balíme a po domluvě s místním motorkářem vyrážíme za snowmotorkou nahoru k vrchní stanici lanovky. Jízda za motorkou byla mega rychlá a tak jsme za 5 minut u horní stanice.Vyrážíme po místních sjezdovkách na druhou stranu střediska. Dost dobře nechápem místní lyžaře, kteří chodí po sjezdovce s lyžemi na zádech. A proč místní stavitelé postavili super moderní lanovky kolem kopců, místo toho, aby nás vyvezly rovnou nahoru, ale jiný kraj, zřejmě jiný mrav. Po hodině se dostaváme na druhou stranu a náš údiv nad velikostí spotu je čím dál tím větší. V rádiu se ozývá Johan Sivel a naviguje nás směrem k vrcholu vulkánu. Po chvilce šlapání už startujem kity a kiteloopama se šplháme až do výšky 3300mnm .Vítr je sice slabý 3-4m/s, ale dá se jet a když dorazíme až ke klukům, kteří skáčou krásné polety z kopce dolů, hned se k nim přidáváme a užíváme si toto krásné místo se vším všudy. Bohužel nám trvalo příliš dlouho, než jsme se dostali přes místní obrovské středisko na druhou stranu, a tak nám už nezbývá mnoho času na ježdění. Pár posledních skoků a na kitu free ride dolů.

Na sjezdovkách balíme kity a jedem už free ride bez nich. Po hodince jízdy jsme před hotelem a vychutnávame si pivko na terase.

Zítra si dáme oraz a pak zase peklo….