Šrí Lanka z paddleboardu
Šrí Lanka, neboli Cejlon, je ostrov na samém jižním cípu Indie. Panuje zde po celý rok příjemné, tropické klima a většina turistů sem míří na dlouhé pláže a za příjemnou teplotou Indického oceánu nebo také za vyjížďkami na slonech.
Já jsem měl Šrí Lanku na bucket listu již dlouho a tiše záviděl u surfařských fotek na facebookových zdech mých kamarádů. Sem tam někdo přidal i nějakou fotkou z výletu do džungle nebo z cestování s místními na stojáka vlakem.
Na mnoha obrázcích jsem také viděl vcelku vysoké kopečky a skutečně v centrální části ostrova se nachází poměrně slušně vysoké pohoří s nejvyšším vrcholem Pidurutalagala, který sahá ještě 923 metrů nad vrcholek naší Sněžky, rozuměj tím, že výška je plných 2524 m n. m.
Na Gerlach to tedy nemá, ale i tak je to úctyhodné. Kde jsou hory a zeleno, budou také řeky! Spolu se surf spoty na jihu a příjemným klimatem se mi ten ostrov zamlouval čím dál tím více.
Fotosession na pláži
Šrí Lanku se mi povedlo navštívit v prosinci, což údajně není nejsilnější měsíc na déšť, ale se štěstím měla hlavní řeka oblasti Kitulgala dostatek vody pro zábavné pádlování, a po krátkých intenzivních deštěch narostly i její přítoky mnohdy až na desetinásobek během dvou hodin.
Ale zpět na začátek. Potřeboval jsem udělat i nějaké hezké fotky z pláže, proto jsem se hned ráno vypravil z letiště taxíkem na pláž. Cena byla lidová a taxikář mě ochotně vysadil u malého palmového háje, kde jsem se jal v příšerném vedru nafukovat svůj board.
Během pár minut jsem byl obklopen dětmi z okolí i místními rybáři. Chlapci ochotně pomáhali s pumpováním mého Tamba a po krátké fotosession mne pozval jeden z rybářů na čaj a pokec v indické angličtině, které by rozuměla snad i moje babička po druhé lekci Shakespearova jazyka na univerzitě třetího věku.
Taxíkem do hor
Blížilo se poledne a já věděl, že do hor k řece, kde jsem měl sraz s Kevem, je to při nejlepším čtyři hodiny cesty. Objednal jsem opět Uber, který potvrdil příjezd řidiče a opět lidovou cenu. Za cca 130 km cesty (což znamená 4–5 hodin v autě) žádal v přepočtu asi 30 eur. Po chvíli mi volal řidič, jestli bych mu upřesnil, kam vlastně chci odvézt.
Po sdělení místa v horách se omluvil, že na to nemá čas a jízdu zrušil. Druhý řidič dojel až na místo a bědoval, že je to hrozně daleko a zpátky pojede sám. S vysvětlením, že chápe, že já jako zákazník za to nemůžu, ale že Uber je zpropadený, ale že mě nemůže nechat ve štychu, jsme se vydali na cestu. Řidič byl velmi mluvný, ale já velice unavený. Musím ho pochválit, že se o mě staral jak o vlastního.
Zastavil nám nakoupit banány a kokosy k jídlu i pití, a když mi zrovna nevyprávěl o své vlasti nebo se neptal na Prahu, tak mne nechal v klidu spát. Po 4,5 hodinách, často velmi adrenalinové, jízdy jsme se dostali na 300 m daleko od kempu, kde jsem měl s Kevem sraz.
Cesta dál už byla vhodná tak pro pár oslů nebo malý tank a můj řidič mne zde předal do tuk-tuku majitele kempu. Nevěřil jsem, že to vozítko zvládne projet, ale to jsem ho, i schopnosti jeho řidiče, šeredně podcenil. Během pár minut jsme byli v kempu, který byl na břehu řeky Kelani.
Pijavice namísto krokodýlů
Kevin mne vítal s pivem v ruce a ihned mi ukazoval naše působiště. Šlo o několik dvoupatrových chatek citlivě zasazených mezi stromy. V každém patře byl na podlaze postaven stan pro dvě osoby, ten můj byl značky Coleman a díru v bočnici měl opravenou duck tape páskou, takže otravný hmyz měl smůlu.
Stmívalo se až celkem pozdě, a tak jsme s Kevem vyrazili na kratší úsek řeky, domluvili jsme si shuttle tuk-tukem za 1 euro, přibrali jsme k sobě místního kajakáře Charlese a vyrazili na Kelani.
Kelani je řeka, na které jako jediné na Šrí Lance fungují raftové agentury a je jednou z mála, která má zábavné peřeje, relativně čistou vodu, a hlavně v těchto místech je naprosto krokodýloprostá. Ujeli jsme jen nějaké dva kilometry a už jsme byli u našeho kempu, rozhodli jsme se proto, že budeme pokračovat ještě kus dál a vrátíme se zpátky zase tuk-tukem.
Vystoupili jsme těsně nad mohutnou peřejí, kterou raději i místní kajakáři přenášejí. Cesta byla sotva 100 metrů od nás, ale dostat se tam bujnou džunglí nebyl jednoduchý úkol. Když se nám to konečně povedlo a čekali jsme na našeho řidiče, tak jsem si všiml zvláštní žížaly, která se až moc tulila k mému levému lýtku.
Když jsem se jí konečně zbavil, zjistil jsem, že je to pijavice a z lýtka mi teklo docela dost krve. Později jsem našel různě po těle ještě asi 5 jejích kamarádek. Jak mi ale Kev vysvětlil, není se čeho obávat, pijavice jsou čisté a často se přece používají v lékařství.
Most z filmu
Příjemně unaveni jsme se dostavili akorát k večeři, která byla v ceně ubytování s polopenzí za 12 eur na den. Bylo grilované kuře, spousty zeleniny, salát a další dobroty. K tomu velké pivo za 1 euro, no co víc si přát. Usínal jsem šťasten mezi korunami stromů za zvuku všudypřítomného hmyzu a těšil se na další den.
Díky jet lagu jsem vstával poměrně brzy a Kev už byl také na nohou, dali jsme si rychlé kafe a vyrazili na předsnídaňové splutí jednoho z přítoku Kelani. S velkou radostí se s námi vydal i majitel našeho kempu, který je také nadšený raftař. Jeho SUP schopnosti nebyly valné, ale učil se vcelku rychle, a když měl obavu, tak si prostě jen klekl a užíval si plavbu, kdy byl jediným pánem svého plavidla.
Po výtečné snídani jsme se vydali na delší, ale relativně klidný úsek s cílem u našeho kempu. Nasedá se u velkého silničního mostu, který si zahrál ve slavném filmu Most přes řeku Kwai. Pod ním je také jedna z těžších peřejí na Kelani, ale přehrada ještě neroztočila své turbíny, a tak jsme viděli jen holé skály.
„Musíte si počkat na odpoledne, to bude potřeba více proudu a elektrárna pustí vodu,“ říkal další místňák, který se k nám přidal, a skutečně odpolední úsek měl bezmála 10 km a bylo na něm několik krásných peřejí, včetně té pod mostem Kwai.
První pokus nedopadl nejlépe a všichni tři jsme ji proplavali, ale na druhý den pouštěla přehrada ještě více vody, já si našel tu správnou lajnu, a stal se tak údajně prvním SUP pádlerem, který ji projel celou ve stoje.
Nechci se chlubit, ale lajna se mi skutečně povedla! To můžete koneckonců sami posoudit, protože záznam z mojí jízdy najdete na našem Tambo YouTube kanálu!
Dvánact kil nadváhy
Na Kelani jsme strávili krásné tři dny a byl čas vyrazit zpátky na letiště. Charles, ano ten místní kajakář, se nabídl, že mne tam vezme svým tuk-tukem. S obtížemi jsem se naskládal i se třemi boardy do tohoto vozítka a vydali jsme se směr Colombo.
Jízda byl pravý cestovatelský zážitek! V půli cesty jsme poobědvali asi za 3 eura v místní jídelně a v podvečer už jsem se hádal na letištní přepážce o nadváze svých zavazadel. S poukázkou, že moje zavazadla sice mají pár kilo přes, ale že ty od pána nalevo ode mne také, jsem absolvoval to, o čem určitě každý slyšel, ale málokdo to zažil.
Povedlo se! Narval jsem na sebe celých 12 kg nadbytečného oblečení a s pocitem, že jsem zrovna ušetřil krásných 470 eur, se vydal vstříc Evropě!
Kamarád na dálku
Šrí Lanka mne nadchla krásnou přírodou, sympatickými lidmi, dobrou kuchyní a peřejnatou Kelani, která je tak teplá, že jsem ze svých Hiko šortek po první jízdě vyřízl i ten milimetrový neopren, protože bych se jinak uvařil ve vlastní šťávě.
Závěrem si ještě neodpustím historku s milým taxikářem, který mi psal hned druhý den, zdali jsem těch posledních 300 m dorazil v pořádku, a když jsem neměl asi dvě hodiny čas mu odpovědět, tak mi volal, jestli jsem OK.
Poděkoval jsem a čekal, že si chce zajistit kšeft s přepravou na letiště, tak jsem mu druhý den psal, že se samozřejmě můžeme domluvit, že jsem ochoten zaplatit i víc než cenu od Uberu, ale on jen odepsal, že je rád, že jsem v pořádku a že v místě určitě najdu levnější taxi, než by byl on, že chtěl jen vědět, že jsem dorazil v pořádku.
Ještě teď mi občas napíše, jak se mám, a pošle fotky zelené Šrí Lanky.
Text a foto: Honza Rott
Vaše komentáre