Sportovní dětství
Jakub Zíma se narodil 14. 12. 1989 v Praze, ani ne měsíc po něžné revoluci. Demonstrace absolvoval s mamkou v jejím břiše, nikdy nezažil komunismus a narodil se do svobodného světa, kde lidé můžou říkat, co si myslí, můžou studovat, co chtějí, cestovat a seberealizovat se podle svých představ, za co je nesmírně vděčný.

Jako jedináček, kterému se rodiče naplno věnovali, si užíval bezstarostné dětství panelákového dítěte. Táta byl vždycky všestranný sportovec, takže všechny víkendy trávili mimo město. Sotva začal Jakub chodit, byly mu nasazeny lyže. S tátou, nadšencem sjezdového lyžování, trávil celou zimu na horách. Ať už na chalupě v Jizerských horách nebo na svazích ve Francii, v Rakousku či v Itálii. V létě pak jezdili k vodě, hlavně na Lipno. „Táta závodil na windsurfingu, ale hodně jsme taky jezdili na kolech. Moje mamka mě zase jako malého brala každý rok někam k moři. Většinou to byla Itálie nebo Francie. Byly to takové typické babské zájezdy, mě bylo ale pár let a byl jsem rád, že jsem u moře.“

Windsurfingové trápení
Zimák díky tátovi vyrůstal v komunitě surfařů. On sám si to poprvé vyzkoušel, když mu bylo osm let. „Musím říct, že si svoje začátky moc nepamatuju. Závodit jsem začal o tři roky později, když mi bylo jedenáct, samozřejmě na raceboardu. Windsurfing v té době ale určitě nebyl můj nejoblíbenější sport. Začal jsem v té době chodit na gympl a po škole jsem trávil každý den nějakým sportem. Hodně jsem hrál fotbal, in-line hokej, jezdil na kole, běhal, v zimě samozřejmě lyžoval.“ Windsurfing byl ze začátku spíš trápení. Jezdil dohromady s muži, protože žáků a dorostenců bylo málo, a byl pořád poslední. „Tenkrát mi šel snad každý sport, na který jsem sáhl, vím ale, že jsem si říkal, že na windsurfing prostě nemám asi talent.“

Postupně se ale začal zlepšovat. Zlom přišel, když mu bylo třináct. Už od začátku sezóny se mu začínalo víc dařit a umisťoval se v první polovině pole. Vyvrcholilo to potom v roce 2003 na mistrovství republiky na Lipně, kde Zimák vyhrál v lehčí váhové kategorii Raceboard muži.

„Třída Raceboard měla jednu velkou nevýhodu. Bavilo mě závodit, ale jinak mě na tom vůbec nebavilo jezdit. Mimo závody jsem na tom netrénoval a raději jsem jezdil na kole. Postupně také ubývalo závodníků a pole bylo hodně roztrhané. Přijel jsem na závody, podíval se na startovní listinu a věděl jsem přesně, jak dojedu. Závodění mě v té době přestávalo úplně bavit. Začal jsem pokukovat po formuli a slalomu.“

Když bylo Jakubovi patnáct let, začali v létě místo na Lipno jezdit do Viganje v Chorvatsku. Tenkrát mu táta koupil první malé prkno, a tak se Zimák po sedmi letech windsurfingu postavil poprvé na 110litrový freeridový plovák. Jak sám říká, až teprve tehdy pochopil, co to je windsurfing. Téhož roku si taky poprvé zkusil formuli. V šestnácti už měl vlastní a hned začal závodit, o rok později k tomu přidal i závody ve slalomu. První fun závodní prkna měl od Starboardu a plachty od Severne. Kdyby se věrnost ženám posuzovala podle windsurfingové výbavy, tak Zimák je ten nejvěrnější partner. Značkám Starboard a Severne je totiž věrný doteď.

Slalom + formule = fun
Začátky na formuli i Slalomu byly těžké. Jakub byl totiž zvyklý vyhrávat a najednou zase jezdil uprostřed startovního pole. Změna však byla v tom, že oproti raceboardu ho teď trénink bavil a na vodě bol, jakmile to jen šlo. Kvalita závodního pole byla o dost vyšší a vyrovnanější. Tady už nebyl vítěz jasný ještě před tím, než závody začaly. O stupně vítězů se bojovalo až do konce. Byla možnost jezdit na o dost větší množství zahraničních závodů. Poznávat nová místa a nové lidi. „Při závodě bylo všechno o dost rychlejší, zaleželo na větších detailech. Každá sebemenší chyba znamenala propadnutí o několik příček dozadu. Konečně to byl adrenalin. Zvlášť když víc přifouklo, tak ukočírovat plachtu velkou 11 metrů čtverečních a 160litrové prkno v těsném kontaktu s ostatními závodníky byl fakt oříšek. Hrozně mě to ale bavilo a cítil jsem, jak se s každým závodem zlepšuju.“

Zlom přišel, když mu bylo osmnáct. Zimák jako čerstvý držitel řidičáku a vlastního bytu měl konečně možnost samostatně jezdit za vodou a větrem a windsurfing se pro něho stal doslova závislostí. A tak zatímco jeho spolužáci v maturitním ročníku pořád řešili, jak moc je třeba se toho na tu maturitu učit, Zimák využíval každé volné chvíle, aby mohl vyrazit na surf. V posledním ročníku na gymplu měl asi 40 procent absence. Díky řediteli zapálenému pro sport, mladé a sličné třídní profesorce, a hlavně neodolatelnému úsměvu, kterým ji pokaždé obdaroval, mu to ale naštěstí nějak prošlo. Měsíc před maturitou odletěl na 14 dní na svůj první wave trip na Fuertě.

Waveridingový panic
Po pár tripech s kamarády na wave do Allmanare zažil Zimák na Fuerteventuře první ježdění na swellové vlně. Přes den surfovali a v noci se snažil učit na maturitu. „I když ve společnosti mých kamarádů mi to moc nešlo. Dost moji snahu narušovali. Pamatuju, si jak jsem se zrovna učil Máj od Karla Hynka Máchy. Patrik Hrdina s Lukášem Neumannem vytáhli pánský časopis Maxim, kde byl shodou okolností otištěn Máchův nepublikovaný intimní deník. Takže zatímco já jsem se snažil zapamatovat, jak hrdliččin zval ku lásce hlas, kluci mi předčítali sprosté Máchovy zápisky. Pravda je, že z Máje si toho moc nepamatuju, ale Máchovu poučku z denníku, že keď v Kerkonoších prší, tak se merdá, si pamatuju dodnes a snažím se jí i řídit.“

Co ale bylo důležitější na Fuertě Zimák objevil další level windsurfingu. „Zatímco svůj první skluz si nepamatuju, tak svoji první vlnu si pamatuju dobře. Bylo to na Glass beach. Měla sotva dva metry a udělal jsem na ni pár pseudo cutbacků, ale v tu chvíli mi to stačilo. Pamatuju si, že jsem křičel radostí. Jestli jsem říkal, že teprve v patnácti jsem pochopil, co je to windsurfing, když jsem jel poprvé na malém prkně, tak ve skutečnosti jsem to pochopil asi až na vlně na Fuertě. Formule i slalom jsou super, ale waveriding je ještě o level výš. Je třeba kvůli tomu létat tisíce kilometrů, doufat v dobré podmínky a mít i trochu štěstí, ale těch pár vteřin na vlně za to prostě stojí. Kdo to nezažil, tak nepochopí, kdo zažil, tak ví, že je to jako droga. Závodní windsurfing je pro mě o soutěžení a dokazování si toho, že je člověk schopný být lepší než ostatní. Waveriding je ale o něčem jiném, je to o souznění s přírodou a o možnosti vychutnat si krásu okamžiku.“ Od té doby se Jakub snaží každé jaro a podzim na týden nebo na dva někam za vlnami vyrazit.

Setkání s paddleboardingem
Nezadržitelný akční prubíř všech sportů alias Zimák si nemohl nechat ujít ani takovou novinku, jako je paddleboard. K paddleboardingu se dostal před dvěma lety. Nebyla to však láska na prvý pohled. „Musím říct, že ze začátku mě ten sport moc nezaujal. Na to, abyste si brali paddleboard do letadla a lítali s ním na vlny, je moc velký, jít si zapádlovat na rovnou vodu je fajn na fyzičku, ale nic, co by mě zas tak extra nabíjelo. Pak mi ale Patrik Hrdina ukázal v magazínu fotky, jak někdo na nafukovacím paddleboardu sjížděl divokou řeku v Kanadě. Hrozně se mi to líbilo. Když potom první nafukovací paddleboardy dorazily i do Česka, loni na jaře jsme je hned začali zkoušet.“ V létě pak několikrát sjeli Vltavu včetně všech jezů. Na podzim potom začali jezdit i na slalomových kanálech v pražské Troji a ve Veltrusech. „Musím říct, že je to fakt dobrý. I když se zatím víc koupeme, než pádlujeme. Letos chceme taky vyzkoušet nově rekonstruovaný kanál v Českém Vrbném. Paddleboarding má nad windsurfingem jednu velkou výhodu – řeka teče pořád.“

Windsurfistický právník
Zdá se, že Zimákovi to nejde jen ve sportu, ale i ve škole. Přestože to s ním v posledním ročníku gymplu nevypadalo růžově, v současnosti Jakub studuje právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a ekonomii na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické. Zvládat dvě školy a windsurfing si vyžaduje značný organizační talent. „Snažím se vždycky mít co nejvíc zkoušek v zimě a vyřešit tak nejvíc povinností v prosinci(decembri) a v lednu (januári). V únoru (februári) a na podzim pak mám čas na tripy za vlnami a na jaře a v létě na závodní windsurfing. Občas se proklínám, když se vrátím po 14 dnech někde na vlnách a dalších 14 dní skoro nespím, abych všechno dohnal, nebo když o zkouškovém mám pět zkoušek týdně, ale stojí to za to.“

Co se týká budoucnosti, dokud to jenom trochu časově půjde, chtěl by Jakub dál provozovat závodní windsurfing. Už odmala je soutěživý. „Ať jsem dělal jakýkoliv sport, vždycky jsem byl radši, když se o něco hrál, nebo se nějakým způsobem soutěžilo. Závod mě vždycky dokáže posunout někam dál. Vymáčknout ze sebe víc, jet rychleji, na doraz, na hranici svých možností. Do budoucna ale bude waveriding určitě mojí prioritou.

Letos také budu končit bakaláře na ekonomce, dál asi budu pokračovat jen ve studiu na právech.“ Než dostuduje, rád by ještě přerušil a odjel na rok do Austrálie. „Vyzkoušel jsem za svůj život spoustu sportů, ale windsurfing je jediný, který mě absolutně naplňuje. Mám rád svůj život!“