1/4

2/4

3/4

4/4

První ročník nové soutěže, která měla ve vínku ducha Alohy s ježděním na super vlnách ve velmi přátelské atmosféře, vyhrál tehdy neznámý kluk z Floridy jménem Alex Aguera. Záhy se stal tento závod nejprestižnějším eventem celé světové wave tour a díky termínu na začátku listopadu, který si drží dodnes, i závodem posledním a finálovým. V roce 1986 zde poprvé vyhrál Robby Naish a Cesare Cantagalli zatočil první loop v závodě – slavný „cheese roll“. Ho’okipa se stala v polovině devadesátých let skutečně Mekkou windsurfingu, jak ji mnozí nazývají dodnes, a nejeden z pozdějších celkových vítězů tour a budoucí profík začal jezdit a vyhrávat právě tady. Rozvoj tehdy mladého sportu šel v devadesátých letech ruku v ruce se zvyšováním prize money na jednotlivých závodech, živých TV přenosů, kdy se vítězové stávali globálními sportovními celebritami. Ho’okipa, nebo-li v překladu z havajštiny „pohostinnost“, se stala svědkem mnoha sportovních úspěchů – od kralování Robbyho Naishe po celou jednu dekádu přes nastoupení terminátora Dunkerbecka až po vítězství nejprogresivnějšího new school ridera z Austrálie – Jasona Polakowa. Když jste jednou vyhráli Alohu Classic, zařadili jste se mezi světovou špičku. Tak je tomu v podstatě dodnes, kdy přichází na scénu další nová generace s novým vybavením a novými triky. Staří bardi tady testují nové věci svých značek nebo si jdou jen tak zajezdit.

Všechny legendy na jednom místě

A skutečně. Na pláži a v jejím okolí potkáte většinu top jezdců minulosti i současnosti. Jasona Priora, spoluzakladatele slavného teamu Quattro, jak surfuje se svojí rodinou, Kevina Pritcharda, jak testuje plachty Ezzy Sails, nebo Victora Fernandeze, jak trénuje a testuje nový koncept prken Stubby pro Fanatic. Když začne foukat, prvními na vodě jsou taky Levi Siver a Marcillio Brown, jezdící a testující nové věci pro Goyu a Quatro. Když se vítr otočí na Kona wind, tedy vítr zleva, objeví se i ten nejslavnější ze všech, Mr. Robby Naish. Jde si zajezdit na Lanes – vlna vlevo od Ho’okipy, pokud funguje, nebo přímo na Ho’okipu, jako se to stalo nám. V půlce března, kdy začíná foukat severovýchodní pasát a kdy nastává klasický sideshore zprava, sem pak přijíždějí teamy z celého světa všech známých velkých značek na photoshooting nových věcí pro své katalogy a ws magazíny.

To vše je ale všeobecně známé. Je únor a mně se konečně naskytla příležitost zajezdit si na nejznámějším vlnovém spotu světa, i když mimo hlavní větrnou sezonu. Byl jsem tedy zvědavý, jak to tady celé probíhá a funguje a jaká ta slavná vlna nakonec vlastně je.

Přiletěli jsme až za tmy, takže jsme cestou viděli pouze známý nápis na ukazateli u cesty a fičeli dál do městečka Haiku, kde většina místních jezdců bydlí. O to víc jsem se těšil na ráno. Přijeli jsme okolo desáté, pláž zavřená a na vodě valící se severozápadní swell s periodou 18 sekund a výškou vln přes pět metrů. Close out po celé délce reefu. Zřejmě díky roku El Niňa nebo možná trvalým výchylkám v počasí se poslední zimu odehrává v severozápadním Pacifiku abnormální množství bouří, které ženou vlny od Havaje až po západní pobřeží Severní Ameriky. Proto byla také letošní zima vyhlášena jako nejlepší v ježdění na známé vlně Pe’ahi neboli Jaws. Místní rodák a mistr světa v SUP Kai Lenny údajně jezdil letos Jaws až osmnáckrát v porovnání s maximálně čtyřmi session během normální zimy. Druhý den ale swell pomalu přecházel dále k východu a předpověď hlásila severovýchovní proudění větru na dalších pět dní.

Podmínky a pravidla

Ho’okipa beach park je překvapivě malá zátoka dlouhá asi 300 metrů s pouze dvěma písčitými vstupy do vody. Ten dál po větru v levém rohu pod skalou slouží hlavně pro výjezd windsurferů, ten druhý, spíše v pravém rohu, pro surfing. Celé místo funguje jako super multispot. Ráno se zde surfuje, většinou na třech různých brejcích, podle velikosti a směru lámání se vln, kolem poledne začíná foukat a ve dvě se už dá zpravidla jezdit. Síla větru, tak jako na každém zalesněném tropickém ostrově, je dána slunečným nebo oblačným dnem. Když je jasno, vítr je kvalitní, v dobrém směru a zesiluje. Když je zamračeno, stává se, že předpověď nevyjde a vítr zeslábne, změní směr nebo zmizí úplně. Je to proto vždy tak trochu loterie, jaké věci si vlastně vezmete. Když je ale vše vcelku normální, zesilující vítr vyhání první surfers na pláž, a pokud je na vodě v zóně, která se kříží se surfery, tedy v zóně C, méně než deset surferů, můžou první windsurfers na vodu. Podobné pravidlo platí i pro kitery, kteří ovšem nestartují z Ho’okipy, ale z vedlejší pláže vlevo po směru větru. Můžou na Ho’okipě jezdit, jen pokud zde není více než deset windsurferů. Na tato pravidla dohlíží baywatch ve strážní budce, a pokud je někdo poruší nebo se změní situace na vodě, je upozorněn megafonem, aby místo opustil. Kiteři pak sjíždí zpět pod hlavní break po větru naproti sousední pláži a jezdí tam. Není to ale obvykle více než pět zkušených jezdců. Centrum kitingu je o pár mil dolů po větru v Kanaha beach parku na rozlehlé pláži s množstvím škol a vlnami na reefu za lagunou.

Mýma očima

Po dvou dnech rozježdění se právě v Kanaha beach parku a sledování, jak to celé na Ho’okipě funguje, a to sezením na oné skále vlevo za výjezdem, pod kterou při Big Days nebo zlomených věcech většinou skončíte, jsem šel konečně na to. Foukalo na 5,3, ve vlnové zóně nic moc, ale za vlnami už kvalitní vítr pro skluz. Na vodě je jen „uncle Kev“, kterému tak říká Kedan, syn Matta Pritcharda, u kterého bydlíme, a pak se přidávám já. Je celkem brzo a většina lidí přijíždí až po práci, nebo až když je vítr stabilní. Jediní, kdo nemakají, jsou turisti jako já, jen namátkou windsurfeři z Itálie, Izraele, Argentiny, Mexika a Kypru, a pak profíci. Chvilku jezdím, riding strašný, protože jsem zvyklý na vítr zleva, ale nakonec se nějak rovnám a první session s dost kvalitními a čistými vlnami probíhá v pořádku. Mnoho místních holek dnes jezdilo líp než já! Swell nemá ale zřejmě úplně správný směr, protože se vlny neodbalují zleva doprava, ale vytvářejí spoustu sekcí, které se nedají projet a musí se akorát přeskočit. To mi nejde po desetiměsíční pauze vůbec. Jinak je ale vlna skleněná jak skleněnka. Mám trochu odřené nohy od reefu, který je všude pod námi. Je to v podstatě taková mělká lávová lavice, o kterou se lámou vlny podle velikosti blíž nebo dále od břehu. Málo vody nad reefem je ale pořád, i když rozdíl mezi přílivem a odlivem není nijak výrazný. Končím asi po hodině a půl, vítr přidává a já se jdu zase dívat na profíky, kteří se mezitím sjeli, jak trénují. Je vidět, že to tady mají naježděné. Ví, kde a v jakém momentu si můžou co dovolit. Ona blízkost skal a šutrů na výjezdu, ale zároveň i na konci vlny, nenechává mnohé úplně v klidu. Den končí dvěma zlomenými stěžni místních kluků a jednou rescue akcí, kdy člen pobřežní hlídky jen čeká, kde to daného jezdce i s rozlámanými věcmi vyplivne. Pak to celé přes ostré lá
vové šutry posbírají a odnesou do popelnice nebo do servisu. Stěžně se tady právě díky malé hloubce vody lámou jako sirky. Ptal jsem se, jestli mají celkově hodně rescue akcí, ale bylo mi řečeno, že z důvodu obtížnosti výjezdu a celkovému rázu místa je akcí málo, protože tady jezdí jen ti, kteří mají určité zkušenosti a na vlnách už něco odježděno.

Další větrné dny se odehrávají v podobném rytmu. Krátký ranní pokus o surfing, po poledni nástup větru a loterie s velikostí plachty a podmínkami, které se během jedné session můžou několikrát změnit. Od směru a síly větru po posouvání se point breaku vln, což ale funguje na většině takových míst podobně. Jen jednou přišel vítr natolik silný, že 4,7 byla docela dost, a kdy se vnitřní laguna proměnila na rozjezdovou plochu pro trénink skoků. To trvalo asi jen hodinu, ale v tu chvíli se celé místo změnilo v mnohem přívětivější spot. Vítr tady totiž fouká do zátoky zpoza skal, a proto se stává, že když je slabý, tak je uvnitř rozjezdové zóny nerovný, ba žádný. Překonání shorebraku, který začíná asi stopadesát metrů za malou výjezdovou plážičkou, bývá mnohdy bez větru dost „tricky“. V podstatě se dá projet jen mezi sety, jinak nastává plavecká rozplavba pro věci na úrovni skal, kde ven vycházející proud vám sice na jedné straně pomáhá při dostání se od nich, na druhé straně ale znemožňuje vytažení plachty z vody pro vodní start. Často se stane, že tady zůstanete hned po špatně načasovaném výjezdu z pláže a rozehřátí těla pro ježdění tak nastává dost rychle a samo. Ve stejném místě se taky končí při pozdním opuštění vlny nebo chybě. Jen tehdy, na hodinu ježdění, ale vítr lehce změnil směr a profoukl dovnitř zátoky. Rozjel se trénink skoků všech zúčastněných. Nejvíc a nejlépe lítal jednoznačně Victor Fernandez, který zřejmě dělá vše pro to, aby letos titul celkového mistra světa zase po letech získal, a trénuje ze všech nejvíce, nezaostávali za ním ale ani Levi a Marcillio se svými vysokými backloopy. Pak se vítr opět stočil a Ho’okipa se proměnila, už po několikáté, zase v čistě ridovací spot. Pokud jsou ale podmínky s takto nasměrovaným a silným větrem časté během hlavní sezony, musí tady být skákání a ježdění paráda.

Kona wind

Měl jsem také možnost jezdit na Kona wind, tedy vítr zleva. Nejprve byla šance, že vystoupáme proti větru na již zmíněné Lanes, ale vlnová předpověď toho dne nebyla úplně ideální, a tak se jezdilo zase před skálou, tentokrát z opačné strany. Vítr šel přes břeh, takže klasický poryvový off shore. Na výjezdu ven nula, mezi vlnami trochu a za vlnami palba na čtverky. Zase loterie, co si vzít. Vzal jsem oblíbenou 4,7 a větší prkno. Venku moc, uvnitř nic. Mnoho nás ale nejezdilo, vzhledem k větrným podmínkám a taky faktu, že Kona wind fouká pouze v zimě a velmi málo a většina místních neumí na opačnou stranu jezdit a do vody raději nejde. A bylo to viditelné. Ti, co jezdili na klasickou stranu super top waveriding a šli ven, nebyli schopni zatočit bottom turn doleva. Když ale přijel bard Robby Naish, který nedávno v novém americkém časopise Winsurfing Now napsal, že vítr zleva je mu milejší, umí v něm jezdit líp a že nevynechá jedinou takovou session, ať už na Diamond Head na Oahu, nebo právě na Lanes, bylo vidět, že je to skutečně pravda. Když jej v jeho 52 letech člověk vidí na vodě, získá v tom okamžiku pocit, že je vše vlastně stále v pořádku. Jeho spreje při Cutbacku byli vidět odevšad. V těchto větrných podmínkách si jezdil jakoby nic a zdravil a mával na všechny okolojezdící. Prostě pohoda, přehled a pořád velká inspirace.

Surfing

Na severní pobřeží Maui se ale v zimě sjíždějí hlavně surfeři. Za ty naše tři týdny, kdy fungovala Pe’ahi dokonce dvakrát, severní a severozápadní swell dorážel na reeefy okolo ostrova skoro nepřetržitě. A rozhodně je na co se dívat. V bezvětrných dnech, kdy vlny na Ho’okipě dosahují výšky okolo pěti metrů, jsou rideři zase rozděleni na třech místech a chytají vlny daleko v moři. Všeobecná úroveň ježdění je asi nejvyšší, jakou jsem kdy viděl. Po mnohdy kolmých takeoffech se surfing proměňuje skoro ve freeriding na snowboardu a sjíždění vln trvá neskutečně dlouho. Takových dní jsme zažili pět. Vše se dá sledovat a fotit z vyhlídky nad skálou na vstupní, pravé straně zátoky. Nejen surfing, ale i hoši na SUP, v čele opět s Robby Naishem, tady diktují světovou třídu. Surfováním je Maui protkané, prkna trčí z většiny aut, je tady spousta malých i větších dílen a továrniček, a to vše v dosahu pár mil autem od pláže. Rovněž školy a hlavně mládežnická centra na pláži vychovávají z místních kluků jezdce super de lux. Pokud si na North Shore netroufáte, stačí přejet autem na jih, kde je vlnění menší, a vybrat si vlnu podle svých schopností. Problémy s lokály za vás někdy vyřeší samy podmínky a na malých vlnách jsem je nezaznamenal. Slyšel jsem ale o bitkách na místech jako je Honolua Bay, která si místní pořád stráží pro sebe. Pokud jste ale extratřída, tak vás nechají, ale tak to chodí všude na světě. Nejdrsnější je prý v tomto chování rodina Davida Kalamy, která drží hlavně Jaws, kde má surfing a SUP absolutní přednost před vším ostatním.

Ještě někdy?

Moje větrná statistika na Maui nebyla vzhledem k zimnímu období vůbec špatná. Dvanáct odježděných dní z dvaceti, z toho osm session na Ho’okipě. Zbytek dní jsme surfovali nebo cestovali po ostrově. Od místních jsem se dozvěděl, že dva měsíce před naším příjezdem v podstatě nefoukalo. Vlny při větrných dnech dosahovaly výšky logo to mast high, ale myslím, že to ještě nebylo úplně „to“. Klasický Big Day, jak ho známe z fotek a filmů, jsem nezažil. Nejlepším obdobím na kombinaci větru a vln pořád zůstávají měsíce duben, říjen a listopad. Rovněž ceny letenek, ubytování a aut se mohou po hlavní turistické sezoně, která je od prosince do března, snížit. Jezdil jsem půjčené věci od Matta Pritcharda – Ezzy Sails a Tabou Boards, ale veškeré značky zde mají své půjčovny ve zhruba stejných cenách okolo 45 USD na den a bez pojištění. Co rozbiješ, to zaplatíš. Rozhodně je ale půjčovné na krátkou dobu cenově výhodnější, než tahat přes Los Angeles, kde se většinou z Evropy přestupuje, věci vlastní. Limitovaná kila a celkově 600 USD za všechny lety tam i zpět za jeden bag, se ceně půjčovného přibližují. Výhodou ale je, že si můžete dle podmínek měnit vybavení, jak potřebujete. Jezdil jsem prkna 102, 94 a 86 L a plachty 4.7, 5.3 i 5.7, krátký neopren nebo jen šortky a lycru. Kdybych jezdil na kitu, odježděných dní bych měl ještě o čtyři více.

Vím, že tři týdny nejsou mnoho, aby člověk poznal vše, o co tady jde, ale odjíždím s vědomím, že jsem byl chvíli součástí místního života a dal si pár dobrých vln. Současně se zase dostavuje ten skličující pocit, že to tady bude pokračovat neustále dál, každý den i beze mne. Takže všem Aloha, která je doma právě tady, a je vidět a cítit mezi lidmi na každém kroku a brzy snad na viděnou.