Psal se přibližně rok 2006. Mně bylo šestnáct a Rotťák byl o dva roky starší. Leželi jsme v noci po večírku ve Viganji na kose za kapličkou a rozjímali o životě. Pak se Rotťák podíval přes zátoku a řekl: „Ty jo, to by byl dobrej úlet, objet to na surfu…“

„Myslíš tu velkou jachtu?“ odpověděl jsem nechápavě….

„Ne, myslím Korčulu“… „Hehe,“ zasmál jsem se, „to by bylo určitě přes 200 km a na formuli bychom to jeli tak deset hodin a stejně bychom někde vykysli…“

„Hmm, to ne, to bychom museli jen na mistrálu,“ reagoval Honza, „dali bychom to na dva dny a někde zakempili na pláži…“

Chvíli jsme si to představovali, a pak jsme šli raději spát… 

Nápad objet Korčulu na mistrálu, kterým Honza myslel Mistral One Design (OH třída 1996–2004), jsme nikdy neuskutečnili a opilecká myšlenka upadla pomalu v zapomnění. Dobrodružná mysl nás ale neopustila a v následujícím roce jsme spolu v Almanarre objeli nejprve na formulích jižní výběžek, kdy jsme vyrazili ze západního a vrátili se na východní pobřeží, a následně podnikli i několik výletů na slalomácích na přilehlé ostrovy. 

V dalších letech jsem pak párkrát v Chorvatsku, v rámci tréninku na formuli, jezdil na mistrál stoupačky od majáku pod Orebičem až nad přístaviště v Lovišti. Právě od Loviště je pak vidět celá ohromná zátoka mezi Hvarem a Korčulou.

Vzpomínal jsem na Honzův nápad a říkal jsem si, že to není možný dát. Vždyť ten západní cíp Korčuly není proti větru z Loviště ani vidět, mizí někde v dálce v oparu, a to je teprve třetina cesty, a k tomu ty velké vlny… 

Další impuls windsurfovému výletění dal přechod závodních disciplín na foil. Na foilu je možné jet ostřejší úhel vůči větru než na klasické flosně, a to především ve slabším a poryvovém větru.

Před dvěma lety jsme se s Peťou Křivánkem rozhodli, že zkusíme z Viganje na mistrál vystoupat k ostrovu Šcédro, což je ostrov pod Hvarem, na úrovni západního cípu Korčuly, vzdušnou čarou cca 40 km proti větru. Peťa jel na foil kitu a já na windsurfovém IQ foilu.

Navzdory předpovědi se nám vítr bohužel cestou změnil na boru, a následně začal rychle klesat. Nakonec jsme tak objeli „jen“ maják Pločica a po cca 85 km se za slábnoucího větru vrátili jen tak tak zpět do Viganje. Tenkrát mi ale v hlavě vyklíčila myšlenka – když budou dobré podmínky, tak při troše štěstí a dobrém sparingu je objet Korčulu reálné. 

Sparing se našel 

Letos v červenci jsme měli tradičně ve Viganji mistrovství republiky ve slalomu a kurzu. Po závodech většina závodníků odjela, ale část z nás zůstala ještě týden na trénink a relax. Poslední červencovou středu se k tomu konala tradiční Viganjská noc, což je večer plný hudby, pití a dobré zábavy.

Kolem jedné ráno jsme popíjeli a klábosili v kroužku kamarádů, když začala foukat silná tramontana a dle předpovědi měla foukat celou noc a celý následující den. Pohledem jsem našel DDho, naši mladou windsurfovou star, a říkám mu „Davide, měl bych takovej nápad…;)“. 

Den (Double)D 

Ráno jsem vstal kolem deváté hodiny. Na vodě už jezdilo pár nedočkavých windsuferů. Vítr byl poryvový, ale už od rána velmi silný. Kdo zná Viganj, ví, že to není typické. Většinou fouká mistrál, který naskakuje až odpoledne a v kanále mezi Viganjí a Korčulou zrychluje, ale na otevřeném moři tak silný nebývá.

Na typický mistrál by pravděpodobně nebylo možné Korčulu objet, jak z důvodu nedostatku času, tak rizika slabého větru na jižní straně Korčuly. Tramontana se zdála jako nejlepší volba. Dle předpovědi byl předpoklad, že bude velmi silná i mimo kanál, a bylo možné vyrazit relativně brzy. 

Davida jsem potkal po chvíli. Byl jsem zvědavý, jestli mu elán z večera vydržel i po probuzení. David měl ale samé dobré zprávy – nadšení přetrvalo, máma ho pustila, a navíc nám domluvil s reprezentačním trenérem juniorů Milanem Hájkem, že by nás v případě potíží vyrazil na motoráku zachránit.

Pro vysvětlení, David, ač zkušený windsurfer a závodník, byl v den našeho výletu ještě sedmnáctiletý. Což znamená, že když jsme tenkrát s Rotťákem o plavbě kolem Korčuly poprvé blouznili, tak Davidovi nebyl ještě ani rok. 

Vlastní plavba 

Vyrazili jsme nakonec kolem 11:30 z Viganje. S sebou jsme vzali do batohu jen pár sušenek, vodu a základní náhradní díly (kloub, provázky, šroubky). Oba jsme jeli na olympijských IQ foilech – tj 9.0 m plachta a foil s předním křídlem 900 cm².

Vítr byl na letní Chorvatsko nezvykle silný, a hned jak jsme vyjeli z kanálu, dosahoval rychlosti kolem 18–20 knotů a postupně zesiloval. Stoupali jsme mezi Korčulou a Hvarem kolem majáku Pločica, a následně, ve snaze vyhnout se vlnám, podél Korčuly. Po 2:40 hod a 70 km stoupačky jsme dosáhli západního cípu u zátoky Vela Luka. 

Zde byl plán si chvíli odpočinout, ale nenašli jsme vhodnou pláž, kde by bylo možné vynést věci z vody, tak jsme se v závětří pod ostrovem Proizd občerstvili na prknech a pokračovali dál. Naše naivní představa byla taková, že vítr na opačné straně bude foukat lehce přes břeh, tudíž budeme krytí od vln a 70km zaďák bude po rovné vodě otázka hodinky a půl.

Hned po úvodním dlouhém bočáku nad zátokou Vela Luka nám ale bylo jasné, že jsme se spletli. Vítr nefoukal přes břeh, ale spíše lehce na něj a vlny rozeběhnuté nočním silným větrem přes otevřené moře dosahovaly mezi Lastovem a Korčulou výšky 2–3 metry.

Prvních 40 km zadoboku se nám dařilo se částečně krýt mezi Korčulou a malými ostrůvky, od půlky ostrova nás ale čekal nemilosrdný 30km zadák na levobok, kdy vítr zesílil na cca 25 knotů a mezi 3m vlnami se dělal nepříjemný chop. No, nebudeme lhát, pár pádů bylo.

Potvrzením náročných podmínek pro nás bylo, že jsme cestou na jihu Korčuly potkali jen jednu loď, většina se jich schovávala celý den v zálivech nebo zvolila jinou cestu. Po 130 km plavby jsme v dobré náladě dosáhli východního cípu Korčuly a věděli jsme, že máme vyhráno.

Po krátkém občerstvení nás pak už čekala stoupačka za odměnu podél Orebiče, Korčuly a Perny zpět do Viganje. V kanále foukal odpoledne také velmi silný vítr a na vodě byly vidět nezvykle malé plachty.

Nám ale přibližně půlmetrový chop připadal jako úplně rovná voda. Do Viganje jsme dorazily po necelých šesti hodinách a najeli jsme 156 km. 

Profily 

Text: Jakub Zíma 

Foto: Patrik Pollák, Jakub Zíma