Vánoční svátky má člověk trávit v rodinném kruhu, u krbu se svařeným vínem, nebo? …nebo vyrazit oslavit Silvestra do Jižní Ameriky a vyzkoušet, jak se popasuje Ježíšek s doručováním do zahraničí. Bohužel zázraky se nedějí a ani Santa nadzvukové saně ještě nejspíš nepořídil, tak jsem byl letos bez hmotných dárků, zato zážitků jsem si přivezl plný pytel. 

Cestovatelský oříšek spočíval v tom, dostat se do Bariloche v Argentině za rozumné peníze. Vystartoval jsem tedy 23. prosince z Prahy, abych se nad ránem probudil v Istanbulu, kde jsem si mimochodem našel krásný pelíšek mezi sloupem a zábradlím, pokračoval přes Sao Paulo v Brazílii do Buenos Aires, tam jsem opět přespal a těšil se na ranní nadílku, kterou Santa prý nosí přes noc, aby se ráno nejen Američánci probudili s novými hračkami. Nooo, asi mne hledal ještě v tom Istanbulu.

Jako dárek jsem tedy dostal včasný let na západní hranice Argentiny do již zmiňovaného střediska San Carlos De Bariloche. Tady už mne vítal český Ježíšek David se svým Subaru a luxusním střešním boxem, který si vlastnoručně vyrobil.

Už vím, proč tomu často v Čechách přezdívají rakev, a také jsem si vzpomněl, že v této části planety je dřevo stále ještě oblíbený materiál pro tvorbu prakticky čehokoliv. 

Benzínový ráj 

Z letiště jsme se vydali s krátkou zastávkou v ubytování rovnou na místní jezera, která jsou obklopena krásnými horami, kde si můžete v červenci parádně zalyžovat. V prosinci naopak začíná pravé jihoamerické léto, a tak jsme si užívali spíše vyšších teplot a pádlování na průzračných jezerech, mezi kterými byla peřej hodnocená cca WW II.

K večeři jsem dostal s opožděním jednoho dne vánoční rybu. Zpoždění jsem odpustil ihned, jak jsem zjistil, že místo rozměklého kapra na mne čeká krásný pstruh! 

Zbytek večera jsme věnovali plánování následujícího měsíce cestování. Naši spolubydlící Maty a Sára se vydali do místního národního parku lézt a já s Davidem a Evinou jsme se vydali na samotný jih do argentinské Patagonie za pádlováním, treky a ledovci, abychom se v půlce výletu všichni opět setkali u řeky Futaleufú v Chile!

Cestování v Argentině je trochu jiné, než na co jsme zvyklí z Evropy, pozitivní je, že benzín stojí přibližně polovinu i méně než v ČR, ale benzínové pumpy nejsou na každém kroku, a už vůbec ne otevřené 24 hodin, proto se hodí mít zásobní kanystr.

Taky zatáček si moc neužijete, a často je i asfalt doslova nedostatkové zboží, zato příroda krásná a zvířat kolem cest také dostatek. Nejprve jsme měli radost z každého koně, krávy i lamy, pak se naše pozornost přesměrovala na místní verzi pštrosa, tedy nandu pampového a ke konci výletu nás ze sedadel zvedl už jen roztomilý pásovec. 

Opékání kozy 

Na jihu jsme pobyly pár dní v městečku El Calafate, odkud vedou zajímavé túry kolem ledovců a na nižší vrcholky v okolí. Výlet k plovoucím ledovcům, ať už základní pěší, nebo výletní lodí, rozhodně doporučuji, zejména zážitek s bortícím se kusem ledovce si budu ještě dlouho pamatovat.  

Po pár dnech jsme se přesunuli jen lehce více zpátky na sever a ocitli se v centru dění horské turistiky a lezení jižní Patagonie. El Chaltén s výhledem na Fitz Roy patří mezi oblíbené destinace všech zkušených batůžkářů. V městečku najdete mnoho kempů, kde třeba i několik týdnů vegetí skupinky lezců z celého světa jen s tím, co si přinesli na zádech.

My volíme trochu opuštěný kemp více proti proudu Rio Vueltas, kde s místními oslavíme příchod nového roku cvičením anglických slovíček a opékáním kozy. Pod heslem jak na Nový rok, tak po celý rok dáváme ještě oběd v městečku a po poledni už stoupáme do hor vybaveni na dvoudenní trek s přespáním pod samotným vrcholem Fitz Roy. Přestože máme stany, a tedy dostatek komfortu, jedná se o krásné dobrodružství spojené s pěkným fyzickým výkonem.

Po první noci mne potkávají drobné žaludeční problémy, které zaháním pár kousky čokolády se suchary a po celodenním treku se vracím do městečka zcela vyčerpán, dehydrován, ale šťastný. V autě probíráme fotky s krásnými výhledy i úlovky kondorů a jiných dravců, kteří jsou drzí jako holubi na Karláku.

Čeká nás dvoudenní cesta zpátky na sever a setkání s „nejmilejšími“ celníky, kteří nás na hranicích s Chile opět nechají vyskládat všechny kufry a vyházet rozbalené potraviny, aby se z nich náhodou nedostali do země invazivní druhy. Jak logické, že? 

Pstruhy na snídani 

Odpoledne dáváme s Davidem první kajakový run na řece Futaleufú a z mostu akorát vidíme přijíždějící dodávku s Matym, Sárou a posilou z Čech v podobě Honza Motýla a Kuby Melechy.

Rozbíjíme základní tábor ve velké cabaně v kempu Cara del Indio a těšíme se na následující dny plné pádlování na kajacích i SUPku. Futaleufú je řeka se stabilním průtokem mezi 200–500 kubíky, kde se tvoří krásné vlny, i obří válce. Horní část se nazývá kaňon Inferno a prověří i ty nejzkušenější kajakáře. Střední, raftová, část si s Infernem v mnohém nezadá a konečně spodní část, Macal, je také pěkné peklo, ale už se dá alespoň rozumně jezdit i na paddleboardu.

Celá tahle krása naklesá na více než 50 kilometrech o 250 metrů a jednou jsme ji dali na způsob TODO, tedy celou v jeden den. V mém případě jsem si ještě v závěru známé sekce užil bezmála minutku eskymování v nenasytném válci, takže dojíždím opět na hranici sil, ale ještě šťastnější než po dvoudenním treku.  

V půlce zájezdu se přesouváme blíže městu Futaleufú do velkého domu na břehu řeky Espolón, pádlujeme prakticky každý den a občas podnikáme výlety na okolní vrcholky, které jsou porostlé zajímavým pralesem s až 50+ metrů vysokými stromu.

K jídlu si lovíme pstruhy přímo z řeky a je jich tolik, že občas je máme i k snídani. Po více než čtrnácti dnech a měsíci celkem opouštíme se slzou v oku tento krásný koutek země s denní zastávkou v Buenos Aires a vracíme se do uspěchané Evropy plné lidí, kde nandu pampového často nepotkáte ani v ZOO. 

Plán na Silvestra 2024 je jasný, strávím ho jako každou minutu v práci, abych se mohl ještě někdy vydat do Patagonie na delší dobu, nebo se nechám propustit a pojedu tam zpátky už v tomto prosinci! 

Text a foto: Honza Rott