Pokračujeme ve vzpomínce na Petra Salače z Teplic výňatkem z jeho zápisků o historii windsurfingu na nejen českých vodách. V tomto vydání totiž připomínáme 25. výročí hromadné letní dvoj-expedice za větrem k Egejskému moři v Turecku. Nejenže šlo o výpravu početnou (a dosud asi v tomto ohledu nepřekonanou), ale také komplikovanou. Do Çeşme autobusem, který táhl přívěs s plováky a oplachtěním, vyrazilo zhruba 60 českých surferů a surfařek ve dvou po sobě jdoucích turnusech. Cesta vedla přes Maďarsko, Bulharsko a také v té tobě ještě ne zcela válkou zmítané Srbsko.

Hlavním organizátorem byl Petr Cemper, zakladatel windsurfingového, kitingového a snowboardového obchodu Snowboardel (dříve Surfel). Cempera k nápadu podniknout windsurfařský zájezd  do Çeşme přivedli mimo jiné Albert Žeglitz a Zdeněk Grác, jejichž zážitky z dřívějších cest do Turecka doma vzbuzovaly velký zájem.

„Díky autobusu a počtu lidí jsme ty zájezdy mohli nabídnout za zhruba 2500 korun (československých – pozn. red.) na osobu, což na tu dobu bylo ještě zvládnutelné,“ vzpomíná. Do Çeşme jel samostatně autem a na místě zůstal až do odjezdu druhého autobusu.

Prvního turnusu pod vedením Pavla Kudláčka se zúčastnil právě Petr Salač.  Cestu druhého autobusu, na kterou účastníci vzpomínají jako na dobrodružnou, vedl Richard Sup. Do Turecka po vlastní ose dorazil i houslař-windsurfař Jan Špidlen, který zájezd nafilmoval.

Rok 1991, hlavní aktér Petr Cemper za aktivní pomoci Pavla Kudláčka. Dále plný autobus, který pamětníci znají z filmu Florenc 13,30 (r. 1957, režie Josef Mach, pozn. red.). Jiný, lepší a hlavně s řidičem, který by byl ochotný jet na tři týdny na pláž do Çeşme, se nenašel. Trochu jsem zvažoval nabídku, protože jsem tam byl regulérně nejstarší a po mně hned Pepa Štěpán. Manželka mi povolila odjezd a já balil.

Každý si mohl vzít maximálně dvě prkna a tři oplachtění. „Jinak prosím vás berte ohled na omezené možnosti autobusu a vleku“. Jsem ukázněný a vzal jsem to doslova. Pouze nejnutnější a vařič na pevný líh. Židli jsem odmítl. Už při nakládání v Praze jsem věděl, že ukázněnost není na místě. Jeden borec s rodinou nakládal plastový nábytek a truhlu s porcelánovým nádobím.

Strastiplná cesta přes Bulharsko trvala tři dny. Druhý z řidičů byl řidičem jen podle svých slov, takže to bylo vše na tom prvním. K tomu tři prasklé gumy v Jugoslávii. Hlavní řidič byl prima. Nesnášel však špínu v autobusu a horko. Po dojezdu na dva dny usnul a po probuzení zjistil, že je na pláži, kde jediný stín skýtá autobus, pokud jste si za něj sedli a hodně skrčili nohy. Dalším zjištěním bylo, že autobus je plný písku a soli.

Dodnes obdivuji, že podobnou cestu absolvoval ještě jednou. Moje výbava se projevila jako krajně nedostačující. Lihový vařič zhasínal ve větru a to dokonce i v metrové díře, kterou jsem si vyhloubil v písku. Naštěstí jsem po přivedení řidiče k životu s ním i vařil. Většinou se surfovalo v zátoce volného moře. Jednou, když nefoukalo, odvedl nás jeden Němec do nedalekého Alaçati, kde se na absolutně hladké vodě jezdilo termikou na čtyři a půl metrové plachty.

Jediná stinná stránka kromě cesty bylo to, že mě hned první noc okradli. Ráno byl rozříznutý stan a peněženka bez peněz ležela vedle na zemi. O doklady jsem nepřišel. Událost se okamžitě rozkřikla, protože krádež je v Turecku něco, za co se sekají ruce.

Byl jsem vyzván, abych se dostavil na policii. Pomohl mi Bulhar, který poblíž nás prodával zmrzlinu. Tlumočil z mé a jeho rusko-bulharštiny do turečtiny. Na policii mi služba nabídla jablíčkový čaj a cigaretu. Byl jsem tak zblblý, že jsem si vzal i cigaretu. Po chvíli mě pozval do úřadovny velitel a když viděl, že už jsem dostal čaj a cigaretu, rozčílil se a zmlátil sloužícího policistu rákoskou. Pochopil jsem, že přeslazený čaj z jablek a cigaretu nesmí nabízet jen tak někdo.

Po sepsání protokolu mě velitel ujistil, že vše vyšetří. Skutečně asi za dva dny navečer přijel na pláž přepadový transportér, z něj se vyřítili policisté se samopaly, pročesali přilehlá křoví a odvezli asi tři bezdomovce. Nemyslím si, že by byli pachateli. Pokus o krádež zaznamenal v noci v autě také Bohouš Kolman.

Turecko byla země, kde surfing teprve začínal. Místní nezajímal. Na víkend přicházeli pěšky s celými rodinami. Kromě tašek měli složenou krabici od velké ledničky. Tu hned vedle deky rozložili a sloužila jim jako záchod. Během víkendu shromažďovali cennosti, které v okolí nacházeli (pozor neukradli). Nacházeli vždy, protože domů je už se vším odvážel miniaturní náklaďáček.

Mnozí se snažili něco z výzbroje prodat. Občas se objevili zřejmě překupníci. Vše si prohlédli, zapsali, pokecali mezi sebou a už nikdy nepřišli. Moje situace byla jiná. O mě se vědělo, že jsem byl okraden, čili byl jsem ten, kdo neprodává, aby je ošidil, ale protože musí. Aniž jsem proto něco moc dělal, nabídli mi a zaplatili 200 marek za prkno s vylomenou ploutvičkou, které bych doma dal na hraní dětem. Zbylo mi i na dárky.

Cesta zpět byla stejně strastiplná, ale jako všechny cesty zpátky, alespoň mě ubíhala rychleji. Při návratu na mě čekala žena před Litoměřicemi, protože tam bydlel řidič. Přijeli jsme později, než jsme měli, takže čekala asi do dvou hodin ráno. Celou tu dobu ji tam hlídali hodní policisté, protože si mysleli, že tam nestojí jen tak. Dneska by to asi nikoho nezajímalo, tehdy měla alespoň pocit bezpečí a společnost.

Turecko podle Richarda Supa

Druhá expedice byla amatérštější, ale o to veselejší. Základem byla myšlenka Petra Cempera, že když všichni přežili první zájezd, možná se podaří totéž znovu. Pověřil mne funkcí vedoucího. Musel jsem ukecat tolik lidí, aby zaplnili další zájezd sebevrahů.

Autobus s klimatizací ( ve skutečnosti šlo o průduch nad čelním sklem s dírami u každého sedadla) se podařilo zaplnit asi třiceti surfery, doprovodem a osmi basami piva. Ty měly ulehčit přechody přes hranice. Skutečně pivo pomáhalo, dostalo nás přes válčící Jugoslávii, akorát v Bulharsku policistům tak chutnalo, že nás pronásledovali až do vnitrozemí, kde jsme museli odevzdat úplatek určený Turkům.Ti na hranicích přikázali odpojit přívěs se surfy, koly, starým motorovým člunem a dalším harampádím, které jsme vláčeli s sebou. Bez toho by ovšem zájezd neměl smysl, tak jsme se rozložili na celnici a zahájili hru nervů. Překáželi jsme všude a tolik, že pohraničníci nás raději pustili dál. Pak začalo skutečné dobrodružství – v Izmiru řidič autobusu při popíjení piva (už řídil opravdu dlouho) přehlédl červenou a zdemoloval místního fiátka. K žádnému zranění nedošlo, ale náš řidič byl odveden na policejní stanici. Protože se rozbrečel a navíc uměl jen češtinu s moravským nářečím, nechal jsem se zatknout s ním. Ukázalo se, že znalost řečí nebyla důležitá. Turečtí policisté uměli jen turecky. Při výslechu jsme si vůbec nerozuměli, tak na nás asi dvě hodiny kouleli očima, hrozili a pak nás pustili.

Po návratu do autobusu se zjistilo, že nejde nastartovat. Usoudili jsme, že došla nafta, tak jsme dolévali z kanystru. Bohužel nikdo nevzal trychtýř a PETky nebyly, takže brzo tekly po ulici proudy nafty. Když dotekla na nedaleký dvůr, kde probíhala turecká svatba, svatebčané přerušili oslavy a odstrkali nás pryč, aby se nás zbavili. Autobus se přitom rozjel.

Ukázalo se, že rozbitý alternátor nedobíjel baterii. Bez světel jsme projeli osvětleným nočním městem, ale mimo něj už to nešlo. Ocitli jsme se uprostřed městské skládky, takže jsme se rozdělili a ve tmě klopýtali přes odpadky různými směry, abychom našli místo pro přespání. Nakonec se objevilo světlo, které vydávalo fotbalové hřiště. Tam Turci v nočním chládku trénovali. Svolili, že na hřišti můžeme přespat (měli i sprchy), ale musíme si zahrát zápas Čechy – Turecko. Dostali jsme strašný náklep, ale přespání bylo komfortní. Ráno se ukázalo, že autobusáci sice vezou náhradní alternátor, ale na Trabanta. Rozbitý alternátor jsme museli nechat převinout místního opraváře. Řekl si za to 100 německých marek, což byl celý zisk podnikatele – majitele autobusu.

Pak už vše proběhlo hladce. Po třech dnech a nocích jsme se ocitli v ráji. Postavili jsme v Çeşme na pláži kruhový stanový tábor jako v tradici husitů a začal windsurfing. Během prvního dne jsme zničili většinu surfového materiálu – vše bylo určeno na české rybníky. Klouby, ráhna, stěžně a flosny praskaly jak sirky. Zdolávání příboje ani vln nepatřilo do našeho rybníkářského rejstříků dovedností. Většina vybavení byla domácí výroby, takže jsme si uměli poradit s opravami.

Po pár dnech jsme se začali dostávat přes shore break a dokonce začali točit halzy ve vlnách. Na pláži a v okolí mnoha kilometrů jsme byli jediní turisté, takže pobyt jak na ‚Secret Beach‘. Postupně přicházeli domorodci, kteří mírumilovně posedávali v uctivé vzdálenosti a obdivovali pro ně exotický sport. Tedy to jsme si mysleli do chvíle, než přišla delegace rady starších z místní vesnice a vyžádala si rozhovor s náčelníkem. Kvůli jazykové bariéře mi trvalo, než jsem pochopil, v čem je problém – místním divákům totiž nešlo o windsurfing. Lákal je pohled na členku zájezdu s mírami 120-60-90 opalující se nahoře bez. Podívaná na tureckém venkově nevídaná! Plavky vše vyřešily. Když jsme se navíc na prosbu místních přestali mít mýdlem ve studni, protože šlo o jejich jediný zdroj pitné vody, začali nám jako díky nosit oříšky! Vyrazili jsme i na výlet do Alaçati, tehdy liduprázdné zátoky s hladkou vodou a silnou termikou, kde jsou dnes známé windsurfingové a kitové základny.

Výlet nás rozdělil na dvě skupiny – všichni jsme zjistili, že windsurfing je i něco jiného, než jízda tam a zpátky po rybníku. Jedna část to vzala jako doživotní výzvu. Druhá zahodila zbytky windsurfingové výbavy do šrotu a začala se zabývat jinými sporty. Ale všichni si šílenou tureckou expedici budeme pamatovat navždy!

Autoři: Arnošt Kreps a Miroslav Rangl

Foto: archiv Richard Supa a  Petra a Simony Salačových