Surfmagazin

WIND&KITE OKULIARE MEATFLY ZADARMO K DVOJROČNÉMU PREDPLATNÉMU WINDSURFER/KITESURFER IBA ZA 29,90€!
Foto

Cabo Verde – Dobytí ráje

Ti, kteří nevědí, kde se Kapverdské ostrovy nacházejí, musejí pohledem na mapě zabrousit asi dva tisíce kilometrů jižně pod Kanárské ostrovy. Ostrov Sal, kam jsme jeli, je nevelký, ale určitě největrnější ostrov Kapverdských ostrovů. Nenachází se na něm téměř nic, kromě mezinárodního letiště a tří městeček Espargos, Pedra Lume a Santa Maria, kde je také většina hotelů. Vlastně kromě tří městeček se na Salu nachází ještě spousta skvělých WS spotů. Naše cílové městečko Santa Maria je vzdálené asi 20 minut jízdy autem z letiště.

Surfmagazin

Tuhle zimu to měla být má pátá návštěva těchto ostrovů. Při každé návštěvě mi Kapverdy daly ochutnat něco ze svých radovánek, ale ještě ani jeden trip nevyšel úplně na sto procent. S blížícím se termínem odletu a naskakující předpovědí, která slibovala skoro na celý první týden vítr mezi 10 a 15 m/s a vlny kolem tří až pěti metrů, jsem začal mít tušení, že by to letos konečně mohlo být jinak…Poskládala se nás docela slušná banda, celkem osm kusů, z toho šest riderů (Dzihad, Borek, Zímák, Lukyn, Slaďoch a Tom) a dvě pracovnice pozemního personálu (Míša a Market). Část z nás si dala pobyt jen na týden, zbytek si dal pro jistotu týdny raději dva, což se později ukázalo jako velká prozíravost.

Jak na to
Odlet byl naplánovaný na 12. 2 .2011 z pražské Ruzyně. Od té doby, co cestovní kancelář Eximtours začala pravidelně létat na tyto ostrovy, se cestování do téhle destinace značně zjednodušilo a taky zlevnilo. Takový levnější týden pobytu se snídaní se dá pořídit za 15 až 20 tisíc Kč (610 – 841 €). Jako levnou variantu jsme dříve volili hotel Da Luz, což je takový skromnější rodinný hotel, povětšinou využívaný surfaři. Tenhle hotel můžete mít buď jen se snídaní, nebo i s polopenzí. My jsme zvolili trošku dražší variantu ubytování, a to hotel Vila do Farol s all inclusive, což se nám vzhledem k večerní spotřebě místních nápojů určitě vyplatilo :-). Týden v tomhle hotelu přišel na necelých 30 tisíc Kč (1 220 €), dva týdny pak na necelých 40 tisíc (1 627 €).

Taky si můžete koupit jen letenku a ubytování si zajistit v některém z mnoha nabízených apartmánů. Tuhle možnost jsem ale nikdy nevyužil, protože když už jsem někam vyrazil na dovolenou, nechtěl jsem se moc starat o to, kde sehnat ráno nějaký ten dlabanec. Na Salu jsou možnosti v tomto směru velmi omezené.

Jako největší plus cestování s cestovní kanceláří Eximtours a leteckou společností Travel Service považuju bezproblémovou a levnou přepravu vlastního WS vybavení. Přeprava hraček přijde tam i zpátky na 2 tisíce Kč (81 €), což bylo za naše bágly, jejichž hmotnost se pohybovala mezi 80 až 100 kg, skoro za hubičku. Sice v letovém řádu mají hmotnost WS kompletu 35 kg, ale zatím to neřeší. Zatím… Přepravu svého vybavení je určitě dobré si ale při rezervaci zájezdu zabukovat a nespoléhat se, že se to vyřeší až na letišti, abyste pak náhodou neodlétli bez vercajku.

Pokud se vám nebude chtít trmácet s vlastním vybavením, můžete využít i některou z několika půjčoven, které na Salu jsou. Nejznámější je asi půjčovna Joshe Angula, místního WS guru, který když viděl místní vlnové podmínky, zapomněl na Havaj a přestěhoval se na Kapverdy. Taky můžete využít i nově vzniklé půjčovny s českým zástupcem Tomem, která se nachází v těsné blízkosti půjčovny Joshe Angula.

Místní mňamky
Při plánování návštěvy Kapverd je taky dobré zvážit, jestli si zajistit veškeré stravování na hotelu, nebo zkusit stravování v místních restauracích. Podle mě je nejlepší zajistit si jídlo přímo v hotelu, zvlášť pokud se chystáte vzít s sebou i své drahé polovičky, nebo se spolehnout na nabídku místních restaurací, kde se dá určitě něco vybrat. Nejlepší mňamku měli bezpochyby v Cultural Cafe Restaurant na náměstí v Santa Marii… Na jejich grilované chobotnice nebo carpaccio z čerstvého tuňáka se nedá zapomenout. Při předchozích návštěvách Salu jsme na tyhle dobroty chodívali ještě po hotelové večeři. Prostě se tomu nedalo odolat :-). Cena jídel v restauraci se pohybuje okolo 10 až 15 eur – podle toho, na co budete právě mít chuť. V nabídce jsou hlavně čerstvé ryby a jiné dary oceánu. To, že jsou ryby opravdu čerstvé, můžete vidět každé ráno na místním molu, kde zaměstnanci místních restaurací nakupují oceánské úlovky. Není nic divného, když uvidíte, jak se po ulici řítí nějaký pohůnek s obrovským tuňákem.

4 × 4 = 8
Po příletu na Kapverdy nastane trošku problém s přepravou WS věcí z letiště do hotelu, pokud si tedy nebudete chtít půjčit nějaké WS hračky v místních půjčovnách. Autobus, který normálně přepravuje lidi do hotelů, není na přepravu takových věcí, jako jsou WS cajky, kupodivu vůbec připraven. Jako nepříliš šťastná se nám jeví domluva přepravy s cestovní kanceláří. Vždycky to nakonec skončilo tak, že jsme si přepravu sehnali sami. Delegátka cestovky vám sice s tímhle problémem jistě pomůže, ale rychlejší je chytit si nějaké taxi rovnou na letišti. Normální taxi není problém, ale pickup, který vám převeze věci, je někdy trošku oříšek.

My jsme letos na našich šest skoro stokilových báglů potřebovali pickupy hned dva. Na to ale naštěstí stačilo pár Slaďochových telefonátů místním taxikářům, jejichž čísla si, kluk jeden šikovná, nechal uložená z loňska – a už jsme cestovali z letiště do hotelu. Cestou jsme si nemohli nevšimnout, že fouká, proto po příjezdu na hotel následoval malý dlabanec – a už jsme dávali do kupy věci, abychom mohli vyrazit k vodě.

K přepravě k vodě se dají využít buď místní taxikáři, nebo si můžete půjčit auto. My jsme si stejně jako loni přes delegátku cestovní kanceláře Petru domluvili zapůjčení auta. Ta nám domluvila přistavení auta až k hotelu a – na Kapverdy za docela slušnou cenu 50 eur na den – byl pro nás nachystaný pickup Ford 4×4, což jsme si vyložili jako čtyři lidi vpředu a čtyři lidi vzadu :-). Občas bylo celkem těsno, ale zato to s námi v autě moc neházelo…

První týden se nesl ve znamení silného větru a vln, které sice nebyly až takové, jak slibovala předpověď, ale stěžovat jsme si určitě nemohli. Přítomnost některých světových wave jezdců, například Ricarda Campella, Kauliho Seadiho a Fernanda Lopeze, kteří tady natáčeli své nové video, byla jasným důkazem, že jsme tady správně.

My jsme jezdili nejvíc na spotech Calheta Funda a Canoa. Skoro celý týden foukalo opravdu slušně, takže jsme strojili plachty mezi čtyřkami a pětkami, podle toho, jak kdo byl líný se ráno nažrat :-). Na první týden byly hlášené vlny na některé dny až k pěti metrům, ale ve skutečnosti byly na těchhle spotech vlny tak kolem dvou až tří metrů, což nám zase ale stačilo. Dny ubíhaly stejně: ráno snídaně, obhlídnout spoty, lehký obídek a pak do večera riding, poté večeře, odpití si all inclusive a návštěvy místních barů ve městě, které mají jedinečnou a nenapodobitelnou atmosféru. Při návštěvě Salu byste určitě neměli opomenout navštívit podniky jako Chill out, Calema, nebo Cabo bar, nejlépe ale až tak po půlnoci, do té doby totiž tyhle bary vypadají úplně neškodně :-).

Dobytí Ponta Prety
Před odjezdem jsme si jako takový tajný cíl stanovili dobytí nejslavnějšího místního wave spotu Ponta Prety. První týden byl pro to jako stvořený, ale ještě pořád nám bylo líto jít tam odevzdat hned na začátku pobytu své hračky a pak se třeba víc než týden dívat na vodu a nemít na čem jezdit. Kdo totiž viděl Ponta Pretu v akci, ví, o čem mluvím. Vlny tady mají děsivou sílu i velikost. Tady vlny oněch pět metrů i víc mívají bez problémů. Vlny na Ponta Pretě jsou nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl, jsou krásné a hladké. Velikost ani síla vln ale nebylo to, kvůli čemu jsme se zdráhali naskákat do vody, abychom si užili té nádhery. Úskalí Prety je v tom, že při pádu, zaváhání nebo chvilce, kdy se ocitnete ve špatnou dobu na špatném místě, což ne vždy můžete ovlivnit, končíte ukrutnou pračkou a po několika vteřinách výstupem na útesu, takže vyváznout bez pošramocení a bez ztrátách na materiálu je skoro zázrak. Vlny se totiž dělají těsně před kamenitým břehem, pod kterým navíc není vůbec vítr. To je sice úchvatné pro fotografy a čumily na břehu, kterých je tam pokaždé víc než dost, ovšem rider, kterému něco nevyjde, není z blízkého břehu vůbec nadšený… než řekne švec, je na něm :-). Ale právě toto dělá Ponta Pretu Ponta Pretou.

Každý den, než jsme vyrazili na naše wave spoty, jsme šli Ponta Pretu zkontrolovat. Jednoho dne to ale Slaďoch nevydržel a hned po příjezdu to začal strojit. Bylo vidět, že zakoupil jen týdenní zájezd :-). Moc se nerozhlížel, co a jak, a šup, už stál na břehu a hurá na vodu. Kdo ví, jak to na Pretě vypadá, ví taky, že není vůbec jednoduché se na vlny dostat. Je to možná to nejtěžší, protože se na vodu vyjíždí z takové písečné zátok,y ve které moc nefouká a do které se, pokud Preta funguje, téměř pořád řítí dvou- až třímetrový shorebreak. Je potřeba vyčíhnout ten správný okamžik a mít dostatek větru, abyste stihli vyjet dřív, než vás to s rozlámaným nádobíčkem vyhodí zpátky na břeh. V tomhle Slaďochovi přálo štěstí, první týden byl abnormálně větrný, takže se mu po chvilce boje s příbojem podařilo vyjet. Jako starý harcovník si vyjel nad vlny, otočil se a už se díval po nějaké té vlně. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. V té chvíli se Slaďochovi vymstilo, že se pořádně nepodíval, jak a kde se vlny začínají odbalovat. Každý den totiž fungovaly vlny trošku jinak, proto bylo potřeba se nejdřív malinko rozhlédnout, než se do toho jeden pustil. Slaďoch se do toho ale pustil nebojácně, chytil vlnu, jenže ke své smůle byl asi tak o padesát metrů výš na vlně, než měl být… Pak to šlo ráz na ráz. Vlna, která měla něco přes čtyři metry, se sesypala těsně před ním, a to už nemohl nic dělat. Vlny padající těsně před břehem, kde není vítr, nedávají moc možností (teda spíš žádnou možnost) ještě něco zachránit. Takže jediné, co stihl Slaďoch udělat, bylo strhnout to na druhou stranu. Vtom ho ale vlna zabalila a už ho to pralo… Netrvalo to dlouho a my lovili jeho cajky na útesech, aby se mu tam nerozlámaly… Vzápětí to po důkladném vyprání vyvrhlo i Slaďocha. Naštěstí ztráty na zdraví i na vercajku díky Zímákovu včasnému zásahu nebyly víceméně žádné, tak jsme to zabalili a šli si někam pořádně zajezdit :-). Ať tak či onak, Slaďoch byl jediný, kdo se během tohohle našeho tripu na Pretu pustil.

Slaďochovi může být útěchou, že chvilku po něm to vypralo i takového profíka, jako je Kauli Seadi. Ten dostal ukrutnou pračku, kdy si ho podal set tak pěti čtyř- až pětimetrových vln. Bylo ale vidět, že to není Kauliho první pračka, se ctí se nechal proudem vytáhnout podél břehu a pak to vybrodil do písečné zátoky, odkud se vyjíždí. O co vypadal Kauli líp než Slaďoch, když vylezl z vody, o to hůř vypadal jeho vercajk. Myslím, že jeho plachta, která vypadala, jako by skrz ni proběhl fotbalový tým, si už asi nezajezdí. Na tom bylo vidět, že se Preta neptá, kdo je kdo, a pere všechny bez milosti :-).

Týden druhý
Pomalu končil první týden, vítr měl slábnout a vlny taky neměly být nic moc. Vypadalo to, že budeme jen tak zevlovat a občas, když se poštěstí, se sklouzneme na velkých věcech. Opak byl ale pravda, což ovšem v tu dobu ještě nikdo netušil…

Poté, co nás opustila první část výpravy, jsme si naložili svoje wave hračky s tím, že pojedeme omrknout naše oblíbené spoty, jestli se někde něco neurodilo. Jak milé bylo naše překvapení… Bohužel podmínky na našem tajném cíli – Ponta Pretě – už nebyly druhý týden tak dobré jako první týden. Hlavně větru bylo málo, a protože na Pretě bývá nejhorší vítr ze všech spotů, pomalu jsme se smiřovali s tím, že tenhle trip Pretu nepokoříme. Větru ale nebylo druhý týden ani jinde nějak moc, proto jsme jezdili téměř na jistotu kontrolovat naše spoty Canoa a Calheta Funda, na kterých bývá vítr nejsilnější. Do konce týdne jsme si tady užívali sice slabší vítr, zato ale krásné vlny, které si svou výškou v ničem nezadaly s těmi na Pretě. Na rozdíl od Prety má ale člověk pořád ještě možnost na těchhle spotech, pokud něco zvorá, vyváznout relativně bez problémů. V ty horší dny byly vlny na Canoa mezi dvěmi až třemi metry, v ty lepší dny byly mezi třemi až čtyřmi metry… Konečně waveriding hodný Cabo Verde.

Cabo Verde ale nejsou jen wave spoty. Na své si přijdou rideři všech úrovní. Najde se tady spot s klasickým mořským shorebreakem (Shark bay), kde je sice přeplněno kitery a jízda mezi šňůrkami bývá mnohdy docela nebezpečná, protože ne všichni kiteři mají své draky plně pod kontrolou, ale je to super spot na skoky a v případě problémů skončíte jen na písečné pláži.

Najde se tu i spot s rovnou vodou vhodný pro učení (u půjčovny Joshe Angula), ale i celá zátoka Santa Maria je vhodná pro milovníky ridingu a freestylu. No a pokud nefouká, tak se vždycky najde nějaká ta vlnka na nácvik surfingu, případně se člověk může jen tak povalovat na krásné písečné pláži Santa Maria s nádherně tyrkysovou vodou. Cílů k výletu na Salu moc není. Za zmínku snad stojí jen solný důl na severu ostrova, kde se dá ověřit, že slaná voda opravdu hodně nadnáší…

Zazvonil zvonec, pohádky je konec
Druhý týden utekl neskutečně rychle a nám, totálně zničeným jak denním ježděním, tak večerním životem, po dvou týdnech končil pobyt. Všichni byli s průběhem našeho tripu nadmíru spokojení, teda všichni až na Míšu, která doufala, že aspoň druhý týden dovolené stráví válením u bazénu a romantickými procházkami po pláži. Bohužel pro ni a bohudík pro nás strávila i druhý týden „focením pomatených windsurferů na pro ni nejhnusnějším místě na ostrově,“ jak trefně poznamenal Zímák.

Konečně nám to vyšlo na sto procent, a i když Preta nebyla pokořená, není čeho litovat. I tak jsme si užívali opravdu waveriding a zbyla nám aspoň nějaká další motivace, abychom se příští zimu na tenhle ostrov, který je sice jedna velká pustina, ale aspoň pro mě se zvláštním kouzlem, zase za rok vrátili.

 

Vaše komentáre

NOVÝ ČASOPIS

WINDSURFER & KITESURFER Objednať
Predplatné časopisu Biker

Surfmagazin na facebooku

Zavrieť reklamu